10 + 1 = Ondřej Vratislav Vyšehradský (emozpěv)

I když se v rodině hudba nijak nepěstovala, prý se ozvaly silné geny předků. Ondřej Vratislav Vyšehradský psal od mala povídky a básničky, posléze se zamiloval do hudby a svůj literární zájem přesměroval k písničkám. Coby samouk začal hrát na kytaru, přetlak příběhů v hlavě vyřešil psaním a skládáním. Hudbou se neživí, přesto založil úspěšný projekt emozpěv, kde je mu hudebním partnerem basák Martin Drahoňovský. Nedávno vydali druhé album s názvem Hebké bolesti, které pokřtí 22. listopadu 2016 v Café V lese.

Radiohead - Kid A (2000)
Kid A je pro mě rozhodně nejzásadnější album v životě. Dostal jsem se k němu rok po vydání, v šestnácti letech, a úplně to změnilo můj přístup k hudbě. Věděl jsem, že Radiohead jsou skvělá kytarová kapela devadesátých let, miloval jsem jejich Just, Paranoid Android i Creep. Měl jsem opravdu moc rád všechny jejich desky. A najednou přišli s nekytarovou nahrávkou. Tohle album pro mě byla brána do říše hudby, protože mi došlo, že nemá cenu škatulkovat a už vůbec nemá cenu zůstat věrný jen jednomu žánru. Hudba má tolik barev a chutí, že jen blázen by zůstal u jedné.

Sigur Rós - ( ) (2002)
Tohle album jsem chytil v neuvěřitelně citlivou dobu. Po dvou letech jsem se totiž jako puberťák, rozešel s holkou, která byla moje první. Ve všem. Vlastně jsem pak na dlouhou dobu citově okoral a zvuk Sigur Rós na tom měl lví podíl. Celá deska je tak srdcervoucí, dojemná, teskná, ale i energická a živá, že bylo najednou hrozně krásný utápět se ve vlastním splínu. Dodnes mám Untitled 8 (Popplagið) jako tu skladbu, kterou bych si chtěl nechat zahrát na pohřbu. Patetickou, ale neuvěřitelně silnou.

David Bowie - Low, Heroes, Lodger (1977-1979)
Tři desky spojím do jedné položky, protože jsou pro mě vlastně jedna nahrávka na pokračování. Ke zvuku a charakteru Bowieho jsem došel poměrně pozdě, asi až v pětadvaceti letech, ale stal se jedním z mých hudebních hrdinů. Zvuk, kterého docílil na legendární berlínské trilogii předběhl dobu. I když řada lidí může namítnout, že nevytvořil žádný z těch stylů, které za svou kariéru prostřídal, jeho nesmazatelnou zásluhou je, že dokázal vytěžit potenciál “komunitních žánrů” v popkultuře.

David Bowie - Blackstar (2016)
Kdyby na to přišlo, dokázal bych sestavit tenhle seznam jenom z Bowieho alb, ale poslední Blackstar tu napsat musím. Nevzpomínám si totiž, kdy naposledy jsem zažil tak neskutečně silný emoce při poslechu hudby. Samozřejmě, že to bylo umocněný náhlým odchodem, ale i bez toho - Lazarus je prostě fenomenální skladba.

Miles Davis - Bitches Brew (1970)
Po té, co jsem vstoupil s Kid A do brány hudby, byla jen otázka času, kdy najdu další perly posouvající hranice. Setkání s Davisem ve mně zanechalo hlubokou rýhu. Najednou tu byla nestandardizovaná skladba, absolutně volná a uvolněná. Ale zatraceně kvalitní a živá. Postupně jsem se dostal i k jeho ranému jazzu, který mě taky řádně dostal. Jakoukoliv z jeho nahrávek si s chutí jednou za čas pustím.

Mars Volta - De-Loused in the Comatorium (2003)
Když jsme to poprvé slyšel, absolutně mě to odfouklo. Neskutečně rychlé, tvrdé, dynamické, ale zároveň psychadelické a harmonické. Kytarový riff v Roulette Dares (The Haunt Of) nebo bezchybná rytmika v Drunkenship of Lanterns mnou i po letech škubou. Mars Volta vždycky stáli na jednom z nejlepších kytaristů své generace, Omaru Rodríguez-Lópezovi, ale jakou on si dokázal najít rytmiku, z toho jsem naprosto paf dodnes.

Priessnitz - Freiwaldau, Nebel (1992)
Opět spojím dvě desky do jedné kolonky. Ony spolu totiž velmi úzce souvisí. Starý Priessnitz jsou naprostá srdcovka. Vždycky jsme miloval Kružíkovu kytaru, její zvuk i harmonie a Švejdíkovi rané texty. Byly pro mě důkazem toho, že to česky jde. A nemusí tam být žádný humor, ani nadsázka, na což sází tolik muzikantů a mě se to vždycky neuvěřitelně zajídalo. Kromě toho jsou ty devadesátkové písničky Priessnitz naprosto skvělé. Bez výjimky.

Mňága a Žďorp - Made in Valmez (1991)
V pubertě jsem na Mňágu chodil, jejich devadesátkový desky miloval. Ta skotačivá melancholie mi imponovala. I když je jejich hudba vlastně dost jalová, měla v sobě vždycky zvláštní kouzlo. S přibývajícím věkem (mým i kapely) se teda trochu vytrácí, ale zrovna Made in Valmez je po všech stránkách tak skvělá, že si ji hrozně rád poslechnu i dnes, protože výhledově budeme všichni šťastni!

Gustav Mahler - 5. symfonie (1901-1902)
Mahlerovy symfonie jsou neskutečné. Každá má svou sílu a hloubku a je nemožné vybrat tu, která by měla všechny reprezentovat. Ovšem 5. symfonie v sobě ukrývá naprostý klenot. Totiž čtvrtou větu, obecně známou jako Adagietto. Vlastně ani nedovedu popsat, co mě na této skladbě tolik přitahuje, ale pokaždé, když ji slyším (a je jedno, v jaké náladě), musím se zastavit a vychutnat si tu nadpozemskou krásu.

Houpací koně - Hotel Palace (2010)
Houpací koně jsem poprvé objevil v době mezi alby Písně z bistra (2003) a Tiché dny na Klíši (2006). Uhranula mě jejich nálada a skvělé texty Jirky Imlaufa. Pak se na nějaký čas odmlčeli a vyloupli se v roce 2010 se svěžím zvukem na albu Hotel Palace. Byl jsem nadšený a překvapený. Tou dobou pro mě byli Koně nadějí, že šmrncovní kytarovka se dá dělat i u nás. Když o tři roky později vydali fenomenální desku Everest, měl jsem ohromnou radost, že jejich kvality konečně pochopila i širší veřejnost a konečně ze sebe sundali stigma “nejlepší lokální kapely”.

+1 Guilty pleasure Dalibor Janda - Pusť k milování radio
Z celých alb asi žádné guilty pleasure nemám, ale nesmrtelný singl Pusť k milování rádio od Dalibora “Klobásy” Jandy jím rozhodně je. Celá písnička je naprosto geniální - text má slogany, který si z hlavy nevytlučete, hudba přesně dokresluje tu osmdesátkovou lascivní náladu. Navíc po produkční stránce oceňuju, že se vyhnuli tzv. pornosaxofonu, i když by tu byl zcela jistě na místě. Jestli o nějaké písničce můžeme s klidným srdcem prohlásit, že je “oplodňovák”, je to rozhodně tahle, protože když venku lije, vždycky přijde vhod sklepní byt.