10 + 1 = Pavel Zlámal

Jubilejní 25. ročník mezinárodního hudebního festivalu Jazz jde městem / Jazz Goes to Town proběhne tradičně druhý říjnový týden v nejrůznějších prostorách i samotných ulicích města Hradec Králové. Že jazz jako žánr není jen zaprášenou hudbou minulých let, dokazuje jeden z účinkujících, saxofonista Pavel Zlámal – zástupce mladé generace jazzmanů, který do Hradce dorazí v sestavě obohacené o bicí, kontrabas a piano Martina Konvičky. Jak sám říká o svém výběru formativních písní: „Takový výběr je trochu nespravedlivý, poněvadž zásadní hudby, která mě zasáhla, je daleko víc a nemyslím, že bych dokázal vygenerovat průřez, aniž bych se necítil vinen, že jsem něco (mnoho) opomenul.“
A zdaleka nedojde jen na jazz...

Michael Brecker - Nothing Personal
Tato píseň, resp. celé toto live album bylo pro mě takovým dílčím jazzovým prozřením. Objevil jsem Michaela Breckera, nekompromisní, moderní jazzový saxofon, hard bop. Odtud pak pro mě vedly cesty k dalším saxofonistům - a to nejen k dalším současným, ale i zpět do historie, a také k přezkoumávání těch, které jsem znal.

Jimi Hendrix - Foxey Lady
Úvod písně je prostě nepřekonatelný. Celá deska Are You Experienced? mě skoro ochromila, byla to zvěst o nepoznané tvůrčí, a tím snad i životní svobodě. Jako průměrný a nevýrazný gymnazista jsem tomu sice moc nerozuměl, ale velmi zřetelně jsem to cítil.

Miles Davis - So What
Fenomenální atmosféra. Celé album Kind of Blue je magické. Když jsem začal vnímat jazz, bylo to pro mě zásadní setkání. Je jím dodnes.

Frank Zappa - Don't Eat the Yellow Snow & Nanook Rubs It
Frank Zappa je další z ikon, které nasměrovaly můj vztah k hudbě. Vtip, brilance, hra s klišé, skvělí muzikanti. Absurdní, elegantní i nekompromisní. Nádhera. Vzhledem k jeho tvůrčí potenci je toto skutečně jen střípek z celé inspirace tímto pánem.

Miles Davis - Friday Miles at Fillmore East
Jistá neuhlazenost, až surová živelnost, undergroundová energie a bytostný zápal pro věc jsou aspekty a principy, které ke mě nepromlouvají jen skrze Davisovo Bitches Brew období, ale zřejmě všeobecně. A tak se zhusta a v různých formách objevují i v dalších ukázkách mého výběru.

John Zorn - Electric Massada
Na Zornovi mě fascinuje jak jeho dirigování - organizace hudebníků jako kompoziční princip, tak i hudební naplnění: cit pro napětí a výstavbu, trpělivost a práce s proporcemi hudby. Je z toho cítit hra a radost, navzdory jistému sentimentu. A kapela skvělých hráčů tvoří naprosto přesvědčivý organismus. Vlastně chápu, že je pro spoustu jazzmanů z různých důvodů nestravitelný, ale zároveň mě tím víc baví.

Edgar Varese - Octandre
Obecně v případě vážné hudby, která je pro mě naprosto zásadní a ničím nezastupitelnou inspirací, se více než o skladbu jedná o osobnost a celé dílo. Avšak např. tuto skladbu jsem měl čest zažít i "zevnitř", jako člen ansámblu pro moderní hudbu.

** György Ligeti - Chamber Concerto, pro 13 hudebníků**
S touto skladbou mě sice opět pojí osobní vztah interpreta, ale v zásadě jde opět o fascinaci celým dílem mistra Ligetiho. Unikát.

Chick Corea - Hairy Canary
Album Three Quartets, stovky poslechů.

Radiohead - Pyramid Song
Sentimentu se nebojím.

+1: Brad Mehldau - When It Rains (Largo)