10+1 = Petr Koláček

Pamětníci vídávali Petra Koláčka na pódiu s kapelou Gothart, od roku 2007 ho můžete slýchat i jako moderátora pravidelného sobotního pořadu World Music Box na rádiu Wave. Hudební laskominy servíruje také prostřednictvím svého blogu Mlog.cz a pro nás vybral to nejlepší z world music nahrávek minulého roku. Čtěte, poslouchejte a objevujte: „Jako by se muzikanti z celého světa lekli té třináctky. Bohužel nahrávek, které bych zařadil do seznamu World Music Best of 2013 letos moc nebylo. To ovšem neplatí pro Afriku. Nevím, čím to je, ale navzdory velice obtížným podmínkám jsou afričtí muzikanti stále nesmírně kreativní.“

Art Melody - Wogdog Blues
Mamadou Konkobo a.k.a. Art Melody, raper ze západoafrické Burkina Faso, je známý z raperské dvojice Waga 3000. Po velice úspěšném debutu Zound Zandé (2011) vydal vloni druhou sólovku Wogdog Blues. Fantastický příklad toho, jak se dá na ryze afrických kořenech vystavět moderní, neotřelý, futuristický zvuk.

Debademba - Souleymane
Loňský ročník největšího světového veletrhu world music Womex byl podle mého názoru trochu slabší. I tentokrát se ale našla kapela, která natolik zazářila, že se pro mne stala objevem roku. Je to čtyřčlenná formace Debademba. Její jádro tvoří dva výjimeční hudebníci: virtuózní kytarista Abdoulaye Traoré z Burkiny Faso a charismatický malijský zpěvák Mohamed Diaby. Afričtí muzikanti se v poslední době vydávají ve své tvorbě stále dál od pomyslných hranic tzv. africké muziky, tedy toho, co vnímáme jako africkou muziku. A tato hranice se stále posouvá například díky kapelám, jakou je Debademba.

Bassekou Kouyate & Ngoni ba - Jama Ko
Bassekou Kouyate, to je sázka na jistotu. Vloni vydal neúnavný popularizátor západoafrické loutny ngoni a asi největší žijící virtuóz na tento prastarý nástroj své již třetí album. Jmenuje se Jama Ko a je opět vynikající.

Bombino - Nomad
Omara Moctar je na území Sahary a v rodném Nigeru známý už poměrně dlouho a jeho empétrojky asi najdete v mnohém tamním mobilním telefonu. Bombino (pod tímto jménem ho zná publikum) se mezinárodně prosadil až v roce 2009, kdy ho objevil americký filmař Hisham Mayet. V roce 2011 vzniká průlomové CD Agadez. A vloni pod hlavičkou prestižního labelu Nonesuch Records další nahrávka Nomad. Zpěvák, ale především kytarista Bombino přistupuje k pouštnímu blues s mladickou energií a dravostí pravého rockera. Není se čemu divit, dětství strávil sledováním videí Jimiho Hendrixe a Marka Knopflera.

Jupiter & Okwess International - Hotel Univers
Trvalo mu třicet let, než vydal první album a prosadil se na mezinárodní scéně. Po úspěšném příběhu Staff Benda Bilili, vozíčkářů žijících na ulicích Kinshasy, je to další objev z Demokratické republiky Kongo. Jupiter Bokondji se ale vymyká - doma mu přezdívají General Rebel, protože jde naprosto proti proudu a nahraje konžskou rumbu. Dětství prožil v Evropě, kde poslouchal Jacksons 5, Bonny M a Jamese Browna. Když se v 80. letech vrátil zpět do Konga, zjistil, že vše, co zná, je obsaženo v tradiční konžské muzice. Ovšem v syrovém stavu. Takže i když by se mohlo zdát, že jeho inspirací je rocková muzika a funk, Jupiter vychází především z tradiční hudby své země - Konga.

Rokia Traoré - Beautiful Africa
Děti diplomatů to mají těžké, protože většinou nevyrůstají na jednom místě, a nemohou tak mít nějaké stálejší kamarády. Má to ale i své výhody. Naučí se jazyky a hlavně nasají atmosféru a ducha zemí, ve kterých s rodiči žijí. Malijská zpěvačka Rokia Traoré se takto ocitla v USA, Evropě i na Středním východě. Možná i proto má její hudba daleko širší záběr. Minulý rok vydala album, které někteří hudební kritici označili za její nejméně africkou nahrávku. A to i přesto, že se jmenuje Beautiful Africa.

Lala Njava - Malagasy Blues Song
Dát tradiční hudbě modernější formu, ovšem při zachování její podstaty, to je velice těžký úkol. Když se to ale povede, je to paráda. A přesně takto bych popsal první sólovou nahrávku madagaskarské zpěvačky Lala Njava. Lala Njava není žádným nováčkem, je to pouze první nahrávka, kde z rodinného podniku, do kterého patří ještě její dva bratři, vystoupila Lala do popředí. Na nahrávce Malagasy Blues Song se kromě nich podílel i slavný madagaskarský akordeonista Régis Gizavo.

La Yegros - Viene De Mi
Elektro-cumbia se v posledních letech stala v Latinské Americe něčím takovým, jako jsou v Evropě remixy s balkánskými dechovkami. Na začátku to bylo nové, přitažlivé, ale dnes to už nikoho neohromí, a vytvořit něco, co bude alespoň trochu zajímavé, začíná být zatracený problém. To se ale daří Marianě Yegros aka La Yegros z Argentiny. Čtyř-pětihvězdičková hodnocení renomovaných recenzentů svědčí o tom, že její deska Viene de Mi opravdu stojí za poslech. Přestože je to pro Marianu debutová nahrávka, okamžitě ji vystřelila do pozice první dámy elektro-cumbie.

The Garifuna Collective - Ayo
Málokomu se povede udělat pro hudbu své země tolik, jako se to povedlo Andymu Paláciovi ze středoamerického Belize. Byl hvězdou punta rocku, což je moderní forma tradiční hudby národa Garifunů, kteří žijí na území Hondurasu, Guatemaly a Belize. Na sklonku svého života vdechl novou energii do jiné tradiční formy, kterou je paranda. V roce 2008 Andy Palaciio bohužel zemřel, jeho kapela The Garifuna Collective se ale rozhodla v Andyho odkazu pokračovat.

Concha Buika - La Noche Mas Larga
Jsou muzikanti, kteří dobře ovládají svůj žánr. Jsou muzikanti, kteří ovládají více žánrů a dokáží je spojovat a hledat mezi nimi styčné plochy. A pak jsou hudební osobnosti, kterých není mnoho a pro které jednotlivé žánry už přestávají dávat smysl a stojí tak trochu nad nimi. Jejich hudba je natolik osobitá, že začíná být samostatným žánrem. Mezi takové osobnosti řadím i španělskou zpěvačku tmavé pleti, která se jmenuje Concha Buika. Jen velké osobnosti si můžou dovolit vzít například slavnou píseň Jacquese Brela Ne Me Quitte Pas, zazpívat ji úplně po svém a tak, aby neztratila nic ze své naléhavosti, což předvedla Concha Buika na posledním albu La Noche Mas Larga.

Mc Anuff & Fixi - A New Day
François-Xavier Bossard alias Fixi je francouzský akordeonista, známý z kapely Java, která spojovala tradiční francouzský styl musette s hip hopem. Winston McAnuff, známý také jako Electric Dread, je jamajský dubový zpěvák. Co se stane, když tyhle dvě osobnosti dáte dohromady? V roce 2007 natočí album Paris Rockin’, kterého se prodá přes 20 000 kopií a vloni na tento úspěch navážou dalším opusem, který se jmenuje A New Day. Měl jsem příležitost vidět jejich vystoupení na loňském Womexu, a patřilo k tomu nejlepšímu, co bylo na konci října v Cardiffu k vidění.