10 + 1 = Tereza Papáčková (Lebanon)

Radši jednou vidět než stokrát slyšet. Olomouckou formaci Lebanon charakterizují dlouhé strukturované jamy, které vynáší ze zkušebny přímo na stage. „Disharmonie, nečekané vpády elektroniky, když žert, tak hodně uštěpačný,“ psali jsme ve Full Moonu o partě lidí, která zároveň stojí za kolektivem 8848. Než se živě představí v rámci letošního festivalu Alternativa ve smíchovské MeetFactory (1. listopadu), svěřila nám zpěvačka Tereza Papáčková svou deset plus jednu hudební srdcovku. Od izraleské dvojice jedné desky po mathcore a Tatu!

Animal Collective - Did You See the Words
Animal Collective přišli náhodou na nepopsaným cédéčku, někdy na konci mého punk/grunge/wtf období. Byl to pro mě dost odlišný zvuk od všeho, co jsem ve svých šestnácti pokládala za muziku. Prolomilo to odpor ke zvuku, který tě namotává a učí oceňovat něco, co by se česky asi dalo nazvat muzikantstvím. A vůbec celej ten koncept!

Carusella - Star Quality
Tihle dva Izraleci hráli z repráků v autě, kterým mě vezli na jednu z mých prvních tetovaček. Už jsem je pak nikdy neviděla, ale Carusellu jsem poslouchala dalších několik let. A pokaždé, když se k tomu vrátím, je to dobré. Kapela jednoho alba, rande dvou ikonických postav izraelské rockové a hardcoreové scény, pro mě posun k malým průbojným formacím.

Dakha Brakha - Nad Dunaem
Tohle mi asi před devíti lety posunul kamarád, co v té době začal cestovat, spolu s jinými příklady fúzí různých national music a dalších žánrů. Většina věcí mě hrozně nebavila, ale tyhle hlasy mě dostaly okamžitě. Celý život jsem cítila prázdní místo ve vnitřní kolonce folklór a tohle se jí silně a zároveň něžně dotklo. Možná to jde na Lebanonu i trochu poznat. Vlastně to odstartovalo mojí lásku k „východnímu bloku“.

Neil Young - Walk with Me
Neil a Simon s Garfunkelem jsou ty nejkrásnější práce s mužským vokálem. Ta něžnost chce odvahu a stírá genderové rozdíly. To mě dostává vždycky a navíc Youngovo doom desert country! Atmosféra, budování napětí, natahovačka až ke katarzi.

Materic - Eсли солома высохла она загорится
Když jsem je úplnou náhodou viděla jako malé děcka hrát na olomoucké Minirampě, totálně mě to dostalo a propařila jsem vepředu celý koncert. Byli to první neznámí lidi, se kterými jsem se pokoušela mluvit rusky. A když jsme se pak po roce potkali v backstagi jednoho petrohradského klubu, kde předskakovali Thurstonu Mooreovi, tak se mi znovu potvrdilo nadšení z první show. A Natalii s basou, jak se neskutečně citlivě střídá v křiku se svým teď už manželem Těmou, přeju zažít každému. Prostě obdiv a postrčení k řevu.

Vladimír Vysockij - Охота на волков
Nejde mít rád ruskou kulturu a nemít rád Vysockého. A já jsem rusofil. Aspoň se to říká. Když jsem ho slyšela poprvé, připomínalo mi to něco z dětství. Dodnes netuším co. Ale je tam všechno, jsou tam vlci, jde tam lehce rozklíčovat obraz doby, a přitom je to lyrika jak hovado! Tsss, ale co já o tom vlastně píšu, mám pocit, že to musí každý znát.

Viktor Coj - В наших глазах
Osmdesátky, skvěle legrační outfity a účesy, ty srandovní disco bicí... Mám ráda osmdesátky, celé je to většinou hodně funny. Ale Viktor Coj, citlivý skromný míšenec se svými souputníky tomu všemu vtiskl tvář, která má výraz naléhavosti a většinou se moc nesměje. Moje láska na první pohled, znám všechny songy! Když se to pustí, musím zpívat. Jestli naše kapela udělá někdy nějaký cover, jakože spíš ne, bude to tohle.

Norma Jean - Pretty Soon, I Dont Know What, But Something Is Going to Happen
Shodli jsme se, že z naší kapely poslouchám žánrově asi nejtvrdší hudbu. Tuhle sypačku jsem si přetáhla od jednoho svého chlapce, bubeníka v dissbeatové bandě z Petrohradu. Nevím, vždycky to ve mně asi bylo, už od třinácti. A hodně ráda se k téhle scéně vracím, i když ji nestíhám sledovat a nemám v okolí téměř nikoho, s kým se to dá sdílet. Ale kdykoliv se v mém rádiusu objeví někdo, kdo tohle pustí/hraje/žije, srdíčko začne zvláštně poskakovat. Je to prostě zhmotněná energie, která nenechá člověka v klidu.

Baroness - Wailing Wintry Wind
K tvrdším kořínkům once again. Soustředěnost, práce se zvukem, zhušťování atmosféry a zároveň se nikdy neodpoutali od klasických metalových základů. Oceňuju a ráda se topím v téhle zvukové koupeli.

Queens of the Stone Age - No One Knows
Josh Homme jednou řekl, že nemůže ve své hudbě křičet, protože zní jak kvičící prase, tak to prostě nedělá. Dave Grohl je prostě bubeník a tenhle sebejistý rokenrolovej styl je prostě super. Tak! Mám ráda, když hudbě věřím, když jim to věřím. A u QOTSA to takhle mám už dost let. Tu popinu, ten rokenrol, tu srandu i motorkářskou drsňáckost, všechno je to prostě smooth a barevné. Pouštíme si to ve Vertigu a nikdy se to neomrzí. A pak si náhodou počkáte na titulky filmu, který vás dostal v náhodném výběru z Cannes, a hle, kdo k tomu dělá hudbu?!

Guilty Pleasure:
Tatu - Zachem ya
V jedenácti to bylo boží, nové, divné, ukřičené a ještě holčičí. Chtěla jsem se učit rusky, okamžitě! Snažila se překládat slova a nutila mamku, aby mi překládala texty. I s odstupem času mi celé to album přijde jako producentsky dobře udělaná věc. Jen dneska už bych nešla na koncert. Ale pusťte někdy o půlnoci v baru Nas Ne Dogonyat a uvidíte, že to je pecka, co (po)hne mnohými, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální statut.