10 + 1: Tomáš Žatek (Places)

Places. Debutovali teprve loni (album Distant Edges masteroval příhodně Steve Kitch, spolupracovník kapel Anathema či The Pineapple Thief), ale je to už bezmála sedm let, co tahle severomoravská pětice tříbí svůj zvuk na pomezí popové zasněnosti a kytarové průraznosti. A jako taková vystoupí i na pouličním festivalu Praha žije hudbou, na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde budou mít svou scénu tzv. také Full Moon Forum – platforma časopisu Full Moon (kompletní lajnap scény najdete zde). Své zásadní a stále oblíbené songy představuje basák Places Tomáš Žatek.

Klangstof - Ignore Me
První song vybírám bez rozmyslu, jakože “i dont care”, z desky, kterou poslouchám v poslední době nejvíc a na repeat. Dokonalá od začátku do konce.

Vinyl Williams – World Soul
Pro psychedelii mám slabost, nejen v hudební rovině. Vinyl Williams je jejím čirým ztělesněním, a to tím nejlepším způsobem. Mnoho úspěšných kapel koketujících s psychedelií má tendence k podbízení a určité prvoplánovosti, to se ovšem tohoto projektu netýká. Hudba Lionela Williamse je odpočinková, nabíjející a vybízí k zasnění a prozkoumání vlastního nitra.

Maximum Balloon - Groove Me
Dave Sitek je členem milovaných TV on the Radio a vyhledávaným producentem. V roce 2010 vydal svojí první (a bohužel prozatím poslední) desku, na které mísí synth/disco/funky/hip hop mix, a přitom nezapře zvuk své domácí kapely. Takhle má vypadat taneční hudba současnosti.

Makeout Videotape - Future Boy
Maca DeMarca zná už dnes snad každý, ale málokdo ví o jeho původním projektu s Alexem Calderem ještě před tím, než si ho všimlo vydavatelství Captured Tracks a nastartovalo jeho kariéru. Jedná se o jeho typický rukopis, lehkost a chytlavost. Je poměrně na škodu, že jeho starší před-sólová tvorba zůstává pozapomenuta, přitom kvalitou se může směle měřit s jeho dnes už “klasickými” hity.

King Krule - Rock Bottom
Zrzavý floutek z Anglie (jak jinak), kluk, co vypadá, jako by rozdával rány na počkání, přitom s hlasem ostříleného muže. Neskutečně příjemný jazzový feeling, s prvky hip hopu a trip hopu, který chceš.

Jeff Buckley - So Real
Největší srdcovka. Jeff uměl servírovat emoce se záviděníhodnou lehkostí a uvěřitelností. Člověk s takovým citem se rodí jeden za existenci světa. Jeho tragický konec ještě mnohonásobně umocňuje sílu jeho písní, při poslechu se chce brečet a současně smát se a radovat z té krásy.

Warpaint - Warpaint
Warpaint, jedinečné a nepřekonatelné. Nejlepší holčičí kapela, která kdy vznikla nebo teprve vznikne. Parádní kytary, skvělá chorusová basa, podmanivé vícehlasy a přesně tak akorát elektroniky.

The Verve - Stormy Clouds
Jsem asi jeden z mála, kdo nemá rád jejich Urban Hymns. Ne že by se jednalo o špatnou desku, ale v porovnání s jejich předchozí tvorbou snaha o přímočarost a hitovost zastínila jejich feeling a schopnost vystavět neskutečně silnou atmosféru. Jako třeba u Stormy Clouds, songu, který dokáže uhranout a pohltit už od prvních okamžiků, vyplní veškerý prostor a dokáže vás přesvědčit, že se vznášíte. K zasnění stačí tak málo.

The Bright Light Social Hour - Infinite Cities
Chytlavé bicí, povznášející kytarový motiv a klip, který trvalo sestříhat stejně dlouho, jako trvalo členům kapely si nechat narůst vlasy. Úžasná deska kombinující blues, rock a elektroniku s kapkou ambientu.

Miles Davis - In a Silent Way
Miles je mojí slabostí a vášní, tedy především jeho elektrické období mezi léty 1969 - 1976. Cokoliv vzniklo před, patří k jazzovým standardům, to, co vzniklo později, už raději ignoruju. V jeho hudbě je něco nadpozemského, avšak přitom i překvapivě přímočarého. Zaposlouchat se do jeho desek znamená vyrazit na vzrušující pouť, při které se otevírá snový prostor a všechno je možné.

Guilty pleasure: Duran Duran - Hungry Like a Wolf Už ani nevím proč, ale vyvolává ve mě pocit tančit a převracet stoly. Osmdesátkový synth, sebevědomí a drzost a především neskutečná chytlavost.