3 na 3: Matěj Černý (Letiště)

Festival jazzu, elektroniky a performance, Letiště X0XI, jehož loňský ročník se kvůli pandemii mimořádně uskutečnil na střeše pražské Radosti, letos opět přistane v domovských Hranicích. Tradiční místo drahotušského letiště ale tentokrát vymění za vnitřní a venkovní prostory kulturního a komunitního centra Karnola a hranické ulice. Festival, který staví svou hudební dramaturgii na zdánlivě překvapivé kombinaci jazzu a elektroniky, se letos uskuteční od 12. do 14. srpna. Více nám pověděl Matěj Černý.

Festival Letiště dramaturgicky staví na propojování jazzu a elektroniky. Jak vznikla celá idea, jaká je historie?
Vzniklo to propojením pražské jazzové scény a Olomouckého elektro undergroundu. Když jsme v roce 2014 začínali, tak jsem byl zrovna v prvním, a mém posledním, ročníku na jazzovém oddělení HAMU, kam jsem šel z Konzervatoře Jaroslava Ježka, a bylo kolem mě spousta skvělých muzikantů, kteří zakládali kapely jak na běžícím páse. Tak jsem je všechny oslovil. Moje sestra Martina s její kamarádkou Veronikou Zapatovou, ústřední postavy vzniku téhle akce, zase začínaly studovat v Olomouci a tam se tou dobou začala formovat dost zajímavá krabičkářská a DJ scéna. Ze začátku jsme žánry moc neřešili a hrálo se tam úplně všechno, ale v roce 2018 jsme se rozhodli, že je na čase začít se profilovat a vyšly nám z toho pilíře jazz-elektronika-performance. Pořád ty žánry překračujeme a máme speciální hosty z různých světů, ale kostra zůstává stejná.

Já osobně se o propojení jazzového a elektronického světa zajímám i v jiných projektech. Pořádal jsem například sérii koncertů Elektronika meets Jazz v pražském ateliéru Grid, kde jsme uváděli převážně experimentální a freejazzové projekty jak z Česka, tak ze severní Evropy, což je Mekka tohoto žánru, a kombinovali jsme je se zajímavými modulárními a elektro experimentálními hudebníky. Byl to pro obě strany dost netradiční zážitek. Mám ale pocit, že tyto dva světy mají stejné cíle, jen k nim docházejí jinou cestou. Pro jazzové hudebníky se kolikrát ta dokonalá znalost hudby, její teorie a historie může stát překážkou v kreativitě, zatímco elektroničtí experimentátoři často nemají žádné formální hudební základy, jen jedou metodu pokus-omyl a jediným omezením je jejich vlastní vkus. A přitom mám zkušenost, že právě elektroničtí tvůrci jsou nejlačnější posluchači těch nejtvrdších jazzových experimentů.

Turbulentní rok vám přinesl zajímavé prostorové změny: tradičně jste festival dělali na drahotušském letišti, loni jste obsadili střechu pražské Radosti a letos dojde na komunitní centrum Karnola. Jakou v tom hledat logiku?
Pořádat festival na holé louce je velmi náročná disciplína, kterou jsme si na začátku zvolili hlavně proto, že jsme měli minimální pořadatelské zkušenosti a netušili jsme, do jakého průseru se to řítíme. Taky jsme byli hned druhý rok vyškoleni lokálním orkánem, který celý areál srovnal se zemí dvě hodiny před začátkem. Že tehdy nedošlo k vážným zraněním nebo něčemu horšímu, byl malý zázrak. Přesto jsme se postavili osudu a snažili se ještě několik let náš formát vylepšit. Po dvou ročnících, které už se velmi blížily naší dokonalé představě, jsme si ale v roce 2020 řekli, že stačilo risků a nervů a že se na nějakou dobu schováme pod střechu. Nakonec to bylo spíš na střechu, do kina a do klubu.

Prahu jsme zvolili taky proto, že jsme chtěli omezit nutnost cestovat v době koronaviru. Většina pořadatelského týmu i spousta olomouckých hudebníků se v té době také přesunula do Prahy a byl to tak logický krok. No a náš hlavní technik Zdeněk Zapata zrovna rozjížděl kino Přítomnost a nemohl se trhnout. A tak šla hora k Mohamedovi.

Komunitní a kulturní centrum Karnola, které před pár lety začalo oživovat hranickou kulturní scénu, pro nás od začátku bylo cenným partnerem a srdcovou záležitostí. Rozhodli jsme se tedy spojit síly a koncentrovat tak alternativní kulturní scénu v Hranicích na jedno místo.

Slibujete speciální architektonická řešení venkovních prostor Karnoly a scénografii v provedení studentů brněnské Fakulty architektury VUT. Můžeš být konkrétnější a proč takový důraz na architekturu?
Při pořádání open airu nám velmi brzy došlo, že základním pilířem je kompaktní areál, kde je věnována pozornost každému detailu. Jde o to vytvořit mikrosvět, do kterého se návštěvníci můžou na víkend ztratit a jen vnímat hudební a jiné umělecké vyjádření. Na letišti jsme areál vytvářeli ze stanů, šapitó, kontejnerů a dalších prvků tak nějak pocitově a fungovalo to. Když jsme ale začali fungovat v zastavěné oblasti, řekli jsme si, že lepší bude se poradit s někým z oboru. Dramaturg performativní části festivalu Daniel Možnar tak navázal dialog s VUT a jim se zrovna podobný projekt hodil do ročníkového cvičení. Skupina studentů pak přijela na víkend do Karnoly a výsledkem byly tři návrhy řešení festivalového areálu od nejrozsáhlejší verze po tu nejstřídmější. Bereme to jako inspiraci a podle možností je budeme částečně realizovat.

Nejste a zřejmě nechcete být klasickým letním festivalem, jste rozkročeni šířeji, je to tak? Vidíš u nás podobný typ akcí, kam jezdíš za inspirací nebo jen za zábavou?
Vlastně se od začátku snažíme vůči pojmu Festival vymezit. Používáme spíše označení Happening, pro komunikaci na venek zase Karneval. Chceme, aby i v té produkci bylo nějaké osobité vyjádření a abychom byli kreativní i jako pořadatelé. Nejvíce nám také fungovalo, když jsme upustili od headlinerů a prezentovali spíše celkový obsah. Každé vystoupení je dílkem do skládačky. Časem se nám do toho taky dostalo dost mystiky a paranormálních jevů, tak se to jen snažíme vnímat a neklást odpor.

Naše spřátelené akce, které vychází z podobné subkultury a které můžu na tisíc procent doporučit, jsou festivaly Rosnička, modulární #NSHT a Michalský výpad. Co se dramaturgie týká, tak do dokonalosti to myslím dotáhla Beseda u Bigbítu. No a pak se po česku odehrává víc a víc malých akcí, které jsou uchopeny komplexně a nabízí nový přístup k hudebním eventům. Mám na mysli třeba Pelhřimovy, Stromy, Transforma a další.

více o festivalu Letiště zde