Martin Řezníček | Články / Reporty | 17.06.2016
Festival Aerodrome k nám pravidelně přiváží hvězdy rockové a metalové scény. V minulých letech to byli System of a Down, Metallica nebo Avenged Sevenfold, letos se největším lákadlem stali KoRn a Bring Me the Horizon. Zbylé tři kapely zpestřily pětichodové menu třemi variacemi punku.
Otevírali Zebrahead, pod jejichž diktátem nesmělo být publikum chvíli v klidu a první circle pity, které provázely celý večer, se začaly roztáčet už chvíli po čtvrté. Druzí Bad Religion jsou sice legendy, ale na věku někdy záleží, tentokrát byli jen nostalgickou ozdobou festivalu a náhodného posluchače by koncert nezaujal. Billy Talent v holešovické aréně odehráli před 5 lety skvělý koncert. Téměř identický koncert odehráli i letos. Těch pár nových písní setlistu slušelo (Viking Death March se stalo novou hymnou) i Kowalewiczova emotivní a burcující řeč o teroru v Orlandu byla namístě, chtělo by to ale přestat recyklovat a začít stavět na méně známých skladbách.
Mladí vpřed, starší dozadu. Tolik k publiku Bring Me the Horizon (na KoRny se to otočilo). Ztráta fanoušků kvůli neodpustitelnému odklonu k mainstreamu kapelu nemusí mrzet, protože i tak dokázala zhypnotizovat celou arénu. Recept byl následující: snadno zapamatovatelná hesla hymnických refrénů („We’re going nowhere“), matematicky přesná hra, světelná show a každá emoce vyhrocená až do vesmíru. Je úplně jedno, že BMTH vyměkli a že za sebe chvílemi nechávají zpívat samply. Člověk jim to v zajetí dvojšlapky, boostu a řevu prostě sežere.
K vystoupení KoRnů téměř není co říct, zakladatel nu-metalu je pouze jeden. Kapela přijela skvěle připravená a podařilo se jí vytvořit dokonalý zvuk. Jonathan Davis si všechny hlasové polohy dával s přehledem, ale důležitá byla celá kapela – KoRn nejsou one man show. Nechybělo bubenické sólo, ani dudy. Veškerý vizuál představovala jen plachta s nápisem KoRn, ale minimalistické pojetí nevadilo. Zaznělo vše očekávané, jen songům z alba The Path of Totality se kapela vyhnula.
Srovnání obou hvězd je nemístné. Každá jde k posluchačům z jiného konce, KoRn ne tak napřímo – a je možné, že si díky tomu udrží příznivce déle než BMTH. Výsledky však mají obě kapely podobné. Zpocená těla, hukot v hlavě a orgastický pocit uspokojení. Lysohlávky si strčte někam, radši si poslechněte Freak on a Leash.
Korn (us), Bring Me the Horizon (gb), Billy Talent (ca), Bad Religion (us), Zebrahead (us)
15. 6. 2016, Tisport arena, Praha
foto © martinezz
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.