Ahoj. Jmenuju se Pal a nejsem muzikant

S norským písničkářem Moddim jsme se sešli před jeho koncertem v Jazz Tibet Clubu v Olomouci.

Jaká byla cesta? A proč jste se rozhodli jet na turné vlakem?
Dnes docela krátká. Pouhých pět hodin. A proč jsme se rozhodli pro vlak? Protože jsem závislý na koncertech a vždy se jich snažím odehrát co nejvíce. Jeli jsme vlakem, abychom měli dost sil.

Mohl by ses představit v jedné větě?
Jmenuji se Pål a nejsem muzikant.

Vyrůstal jsi v hudební rodině?
Oba mí rodiče přestali hrát v době, kdy jsem se narodil. Už na to neměli čas. Oba pochází z dělnické třídy, otec je tesař a matka zdravotní sestra. Já vždycky trochu hrál, nebylo to ale nic vážného. Když jsem skončil střední školu, to mi bylo tak devatenáct, nevěděl jsem, co dál. Mí přátelé studovali a všichni, které jsem znal, odešli. Rozhodl jsem se, že se tak rok zkusím věnovat muzice a pak uvidím. Nakonec se rok protáhl a dnes je to osm let, co se věnuju hudbě. V roce 2006 jsem na MySpace nahrál svoji první písničku - Sense of Grey. Z nějakého důvodu se lidem líbila a začali mě zvát, abych hrál na nejrůznějších místech po světě. No a to vlastně trvá pořád.

Producentem prvního alba Floriography se stal Valgeir Sigurðsson (CocoRosie, Sigur Rós). Jak se ti to podařilo?
To bylo hrozně jednoduché. Poslal jsem mu své demo se slovy: "Ahoj Valgeire, obdivuji tvou práci, tady je moje. Rád bych s tebou spolupracoval". Ozval se během týdne, že souhlasí.

Jak probíhalo nahrávání? Četla jsem, že nebylo snadné.
Nejen že to nebylo snadné. Bylo to strašné. Přítelkyně ho opustila v týdnu, kdy jsme začali nahrávat, takže jsem pracoval jen s jeho asistentem. Nakonec to skončilo tak, že jsem si album produkoval sám.

Byli jste na turné s australským duem Anguse a Julie Stoneových. Jak jste se dali dohromady?
Jednoduše. Poslal jsem jim email, že bych s nimi rád hrál. A dopadlo to dobře. Před tím jsem fakt nesnášel turné, nerad cestuji, radši sedím doma. S Angusem a Julií to bylo vůbec poprvé, co jsem si turné užil. Oba jsou fajn, i jejich fanoušci jsou úžasní. Hodně jsme toho viděli a zažili.

Co ses od nich naučil?
Nic zvláštního jsem se nenaučil. Naopak oni se naučili dost věcí od nás. Jako třeba nekouřit trávu. Katrine je pro změnu zasvětila do jógy. No a pak s nimi začala hrát.

Po turné ses rozhodl odmlčet a dát si od všeho přestávku. Co se přihodilo?
To souvisí s tím, že nejsem muzikant. Protože já nejsem opravdový hudebník. Nemám hudební vzdělání, ani neumím číst z not a nerad cestuji - opravdu mizerný muzikant. Abych znovu začal psát písničky a znovu dostal inspiraci, potřeboval jsem vypnout. Byli jsme nepřetržitě na cestách a už toho bylo moc. Každý potřebuje čas od času přestávku a já potřeboval opravdu dlouhou dobu, abych si zas užíval hudbu. A teď už to bude zase rok, co jsem na turné a zatím jsem se nezastavil.

Během přestávky jsi pracoval na novém albu Set the House on Fire. Jak se jeho nahrávání lišilo od Floriography?
Úplně ve všem. Floriography jsem nahrával pro lidi, kteří mě chtěli slyšet. A Set the House jsem dělal proto, abych dokázal, že můžu natočit další desku. Dělal jsem to pro sebe. Je to jen moje album, a tak jsem mohl víc experimentovat. Byla to zábava, to byl hlavní rozdíl.

Takže jam session s kamarády?
Ano, bylo to jako velmi dlouhá jam session. Nejvtipnější na tom bylo, že po nahrání House by the Sea, což bylo v pátek odpoledne, jsem byl hrozně unavený. Tu samou písničku jsem nahrával stále znova a znova. Řekl jsem tedy ostatním, že si jdu lehnout, a když jsem se po čtyřech hodinách vzbudil, dozvěděl se, že nahráli Silhoutte beze mě. A i když původně neměla být na desce, nakonec jsme ji tam dali.

Co pro tebe znamená svoboda?
Svoboda? Neznamená vůbec nic, protože slovo svoboda může použít kdekdo. Liberálové, komunisté, všichni neustále používají slovo svoboda. Můžeš to specifikovat?

Svoboda tvorby.
Aha, tak spíš než svoboda bych použil nezávislost. Je pro mě nesmírně důležité mít label, který mi umožní dělat jen to, co sám chci. Mám štěstí, že mám jeden z nejlepších labelů v Norsku, který mě nijak neomezuje. Kdyby to tak nebylo, nikdy by nevzniklo album Set the House on Fire. Takže ano, svoboda je pro mě důležitá, i když na druhou stranu potřebuju někoho, kdo na mě tlačí. Kdo mi řekne, že je potřeba dokončit desku, protože se musí vydat.

Pár měsíců po Set the House on Fire jsi vydal nahrávku Kæm va du?. Zatímco ty předchozí byly v angličtině, tohle je v norštině. Mám teorii, že během odmlky jsi přemýšlel a objevoval své kořeny.
Částečně. Místo, kde jsem pobýval, Tellemark, je nazýváno srdcem Norska, podobně jako Bavorsko v Německu. V Tellemarku jsou vysoké hory, hluboká údolí a lidé nosí divné kroje. Taky ale mají spoustu příběhů, mýtů a legend o každém místě, každém vrcholu i domě. Začal jsem tedy míchat svoji identitu s jejich příběhy. Já totiž vyrůstal v místě, kde toho moc není. Tak jsem sesbíral podobné příběhy a vytvořil identitu svému ostrovu, ztracenému mezi tradicí a moderní společností. Logicky jsem se rozhodl pro norštinu, protože nelze popsat svoji domovinu lépe než ve vlastním jazyce.

Takže všechny písně pocházejí z ostrova Senja?
Ano. A je nesmírně důležité, že je celé album v bokmålu (knižní norština), který se používá na Senji, a ne v nynorsk (nová norština).

V roce 2010 jsi odmítl grant společnosti StatOil, letos v lednu zrušil koncert v Tel Avivu. Co ty a politika?
Spousta lidí si myslí, že hudba a umění slouží pouze k pobavení. K tomu, abys zabavil smysly, jako když jíš čokoládu. Já ale věřím, že i pojídání čokolády má význam a že záleží, jestli ta čokoláda, co jíš, je fair trade, lokálně vyrobená nebo jde o mizernou masovou výrobu. Stejně tak je to s hudbou. Věřím, že existuje spojení mezi tím, v co věříš a co si myslíš. A já nemůžu svoji hudbu využít proti něčemu, v co věřím. A věřím, že ropný průmysl v Norsku nepřispívá k rozvoji společnosti.

A Izrael? Skutečně jsem se na ten koncert těšil, mělo to být moje první vystoupení tam. Ale poté, co jsem se poučil o situaci na Blízkém východě a dlouhodobém porušování mírového procesu, jsem dospěl k tomu, že to není o hudbě, s tou to nemá nic společného. Je to otázka daleko závažnější než zábava vs. způsob komunikace. Je to otázka lidských práv, kdy jedna země zneužívá mírového procesu mnoho desítky let. Nedovolí lidem bojovat tím, že budou dělat něco úplně jiného. Proto jsem zrušil turné.

Nejsi jediný. I Roger Waters a další se tak zachovali.
Ano, ale spousta umělců se k tomu nikdy neodhodlá. Mají radost, že můžou hrát, to já ale taky. Dostával jsem emaily: „... takže ty chceš bojkotovat Izrael, ale jedeš hrát do Česka, kde se s Romy zachází jako s odpadem?“ Jenže já nehraju pro kretény. Nehrál bych pro ně ani v Izraeli. Jak jsem řekl, není to už vůbec o umění, ale o zneužítí dialogu. Jestli to chceme překonat, musíme použít jiné zbraně. Musíme být schopni vést diskuzi napříč všemi společenskými vrstvami. Vlastně poprvé jsem součástí bojkotu na akademické, kulturní i ekonomické úrovni. Jiné země ale nebojkotuji. Izrael má vojenskou a politickou podporu Evropy, Spojených států i OSN. Neměli bychom to podporovat. Je potřeba komunikovat se všemi. A lidé by měli bojovat i v kulturní sféře.

Jaké máš další plány, až skončíš turné?
Je na čase se zase pustit do psaní.

Připravuješ nové album?
Ještě nevím. Vždycky se po turné cítím prázdný. Hudba nevznikne přirozeně, musím si sednout, na několik týdnů odpojit telefon a jen dělat muziku. A ještě s turné nekončíme. Zítra letíme do Londýna hrát na norské ambasádě a pak budeme hrát v Oslu pro dalajlámu.

Znamená pro tebe hodně hrát pro dalajlámu?
Ne, ale znamená pro mě hodně podpora tibetského lidu.

Máš nějaké motto?
Buď k lidem laskavý, jestliže stoupáš vzhůru; budeš je totiž potkávat, až půjdeš zase dolů.