Jan Starý | Články / Reporty | 16.11.2021
Vývoj, který se za poslední roky na Alternativě udál, je nepřehlédnutelný. Stařičká akce se jednak konečně odpoutala od představ o nekonvenční hudbě ze 70. až 90. let, jednak se namísto koncertní série stala skutečně festivalem, prostorem a časem setkávání, který dává, jak napovídá etymologie, možnost vystoupit z všednosti. Současná dramaturgie Alternativy je specifická: vedle čitelného důrazu na volnou improvizaci sem jezdí různorodé projekty, které se jinak na evropských přehlídkách okrajové hudby setkávají málokdy.
KRÁSA KONTRASTŮ
Divoké spojování různorodých přístupů zajímavě fungovalo v pátek. Dánská hudebnice Ana Fosca, která hlavní část festivalu otvírala, využívala deathindustrialové plochy a typické pulzy, ovšem spíš než agresivní a negativní byl dojem rozjímavý. Tento šedý hluk dlouho balancoval mezi ubíjející a hypnotickou monotónností, aby se nakonec přehoupl do precizních gradací, ze kterých díky skvělé aparatuře naskakovala husí kůže. Fosca aktualizovala klasické projekty typu Brighter Death Now v jemnějším a troufnu si říct lépe složeném a zprodukovaném provedení.
Po jejím brutálním závěru přitom festival ukročil úplně jinam. Duo Kapital Band 1 přišlo s hudbou, která obracela řadu zvyklostí naruby. Klavírní smyčky Nicholase Bussmana v něčem připomněly divoké disharmonie Conlona Nancarrowa, ovšem v mnohem klidnějším podání a se zbytky jazzové melodiky. Bubeník Martin Brandlmayer (známý z Radian) pak především doplňoval různé ornamenty. Dekonstruované piáno zajišťovalo rytmus, vývoj skladeb zůstal na bicích. Na první pohled velice zvláštní set dokázal časem uhranout.
A od této de facto staromilské hudby stačilo udělat několik kroků a posunout se o dvacet let. Ve vedlejším sále probíhal maraton kolektivu BCAA System, což byl opojný propad do hyperreality. Relaxující lidé na lehátkách se nechávali unášet jemnějšími polohami současného postclubu a projekcí jakéhosi fantaskního videoherního prostředí, kde obě média pracovala zároveň s cizostí a všedností, melancholií a apatií.
NOVÉ MOŽNOSTI A NOVÉ NÁROKY
Vizuál obecně zaznamenal velký krok dopředu. Smysluplné projekce měla přibližně polovina setů a i práce se světly byla výraznější. Pozitivní efekt souvisel i s prostorem. Velkorysá Archa, kam se Alternativa letos přesunula z MeetFactory, fungovala v tomto ohledu velmi důstojně a s menším počtem setů působil celý festival sevřenějším dojmem.
Bohužel tu byly jiné problémy. Chybějící zvuková izolace mezi velkým a malým sálem nakonec příliš nerušila, zato rezonující kovové prvky mi dokázaly dost znechutit vystoupení Marii w Horn. Švédská skladatelka přitom zahrála oproti očekávání a albům skvělý set někde mezi varhanními drony Kali Malone nebo Ellen Arkbro a retro synťáky Cateriny Barbieri. Všeobecné drnčení při subbasových pasážích bohužel nedovolily náležitě se do hudby ponořit.
NEPŘEDVÍDATELNOST?
Jednou výraznou, ale poněkud těžko uchopitelnou změnou byl menší podíl překvapení. Onu „hutnou hudbu“, tak často zmiňovanou festivalem, chápu v ideálním případě jako projekty, které se pohybují v meziprostorech žánrů a scén, a proto vyžadují trochu jiný přístup ze strany posluchače. Tentokrát se ale v řadě případů dralo na mysl, že jde o sety spíš solidní než hutné. Tedy kvalitní, působivé, ale jaksi příliš přehledné, jako třeba zmíněné Ana Fosca a v menší míře Maria w Horn.
U domácího krautrocku Raw Deal to příliš nevadilo, jejich uctívání Neu! a snad i Hawkwind fungovalo skvěle a striktně minimalistické rytmy jsou v žánru povinnost. Zato u Krapo Quartet bylo vidět, že i neidiomatická improvizace je žánr, a různorodé oscilace kolem pomyslné centrální osy přes osobitou trubku Franze Hautzingera působily spíš staticky.
Volně improvizující tělesa celkově letos nedosáhla úrovně, kterou měli před pár lety třeba Fake the Facts. Pro festival speciálně sestavený ansámbl Zangezi místy působil skutečně neotřele, i díky dynamice mezi členy, kteří čítali klasického skladatele Michala Rataje i zpěvačku Viah, jako celek ale jeho setu chyběla výraznější jednotící linie nebo silnější motivy. V triu Nyx pro změnu ohromujícímu výkonu vokalistky Isabelle Duthuit – precizně zvládnuté výkřiky a výštěky, něco jako Diamanda Galás bez patosu – osobitostí nestačily zbylé dvě členky.
Teoreticky je skvělým příkladem oné hutné hudby francouzská skladatelka Félicia Atkinson, která se pohybuje mezi ambientní krásou, konceptem a psychoakustickými pokusy. Osobně se mi ale nepodařilo nikdy na její tvorbu úplně naladit a naživo její skladby působily méně komplexně, recitaci u klavíru nebo kláves chyběla hloubka.
fotogalerie z posledních dvou dnů Alternativy najdete tady a tu
To se ale naštěstí nedalo říct o dvouapůlhodinovém vystoupení Jacoba Kirkegaarda. Dánský hudebník, který se věnuje field recordings, prezentoval své album Opus Mors s nahrávkami z márnice, pitevny, krematoria a forenzního zařízení, které sleduje rozklad těl. Posmrtné procesy, jak je Kirkegaard zaslechl přes své mikrofony, byly v mnohém až neuvěřitelně krásné. V hučení ventilátoru nebo pece dokázal autor zachytit zcela nečekané harmonie a tyto klasičtější, víceméně dronové pasáže se prolínaly se zvuky řezání nebo pohybu červů. Bylo by snadné udělat z tohoto tématu senzaci, citlivý přístup a jen naprosto minimální zásahy do zdrojového materiálu ale dokázaly připravit silný a jedinečný zážitek, který byl jednoznačným vrcholem festivalu.
Alternativa jde i nadále správným směrem, přesto je lákavé uvažovat o ideálním stavu do budoucna. Překvapivá byla absence projektů nějak spojených s klubovou elektronikou, na jejichž okrajích se aktuálně dějí asi nejzajímavější věci. Bylo by zajímavé ještě rozpracovat různorodost programu, kde letos v sobotu byly tři improvizační koncerty po sobě. A konečně by bylo skvělé se ještě víc zaměřit na hledání menších originálních současných projektů.
Alternativa Festival
12.-13. 11. 2021 Divadlo Archa, Praha
foto © Anna Baštýřová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.