Americká gotika Bena Coopera (Radical Face)

Před čtymi lety jsem zažil koncert Radical Face v londýnské Union Chapel. Jakkoli je neogotický kostel úžasným koncertním prostorem, přece jen neumožňuje intimnější propojení hudebníků s posluchači. A právě výběr místa konání se ukázal být pro zážitek z pražské premiéry Radical Face jedním z určujících faktorů. Tytam se zdají být doby, kdy měl pražský Lucerna Music Bar pověst klubu s nejhorším zvukem v hlavním městě. Jít sem na koncert znamenalo sázku do loterie: bude mít místní zvukař svůj den, nebo bude třeba zapojit velkou dávku představivosti a chybějící frekvence si domyslet?

Dalším plusem koncertu Radical Face byla vnitrokapelová chemie, která mezi principálem Benem Cooperem a jeho spoluhráči fungovala. Z desek může Cooper působit dojmem solitéra uzavřeného ve světě své obrazotvornosti, naživo se ale projevuje jako zábavný chlapík s lehce makabrózním smyslem pro humor. Ten dával na odiv při osvětlování pozadí jednotlivých skladeb, což bývá někdy trochu otravná část koncertů, v případě Radical Face ale otevírala nové dimenze prezentovaných písní. Příkladem budiž Winter Is Coming z průlomové desky Ghost, v níž Cooper rozehrává příběh rodiny, která ve svém sklepě uvězní personifikované Léto, aby se mohla těšit z jeho neustálé přítomnosti. Když se ale o únosu dozví Zima, vypraví se Léto vysvobodit. Celé to končí - pro Cooperovy písně typicky - krvavým masakrem únosců.

Mýlil by se ale ten, kdo by očekával, že se gotická atmosféra podobných mikropříběhů promítne do ponuré nálady koncertu. Doprovodní hráči působili dojmem rozjívených kluků na školním výletě, kteří sice respektují svého učitele (Coopera, aby bylo jasno), zároveň se ale za jeho zády baví po svém. Zejména bubeník s klávesákem rozehrávali pomocí mimiky a posunků bezmála komediální skeče. Fascinují na tom všem bylo, že to celkový dojem z koncertu vůbec neshazovalo, naopak to přispívalo k rozměru lidskosti a hudební pospolitosti, který byl pro něj určující.

Kromě Cooperova přítele Joshe Leeho byl součástí doprovodné kapely i písničkář Rick Colado zvaný RickoLus, který se také postaral o zahajovací set večera. Colada pojí s Radical Face bydliště ve floridském Jacksonvillu, odkud pochází i u nás populární Astronautalis. Právě ten o Coladovi tvrdí, že je nejtalentovanějším člověkem, jakého zná. Naživo RickoLus vystupuje v podobě one-man bandu, kdy se sám doprovází nejen na kytaru, ale stíhá i hru na foukací harmoniku, tamburínu a zmenšenou verzi kopáku bicí soupravy.

Výsledek tak připomíná setkání s pouličním zpěvákem, který vás při správné náladě dokáže svým nasazením strhnout, když ale ale pokračujete v cestě, už si na něj ani nevzpomenete. Oproti zvukově bohatším Coladovým deskám, k nimž letos přibyla novinka American Backyard, mi naživo citelně chyběly klávesy. Naopak bych se dokázal obejít bez dylanovské manýry, s níž RickoLus zpívá své americanou načichlé folkové písně. Nic proti, ale ve srovnání s téměř transcendentálním zážitkem z Radical Face zůstává jeho snažení nutně při zemi.