ArcTanGent(6) = polynomiálně deterministický orgasmus

O středeční půlnoci do sebe cpu přesmažené bramborové hranoly a je to jediná špatná věc, která mě má tenhle víkend potkat. Poučen loňskem kupuju stan ještě v Bristolu, anglické počasí neradno podcenit, a hurá na farmu. Na větrné hůrce mě vítají kravičky, kolíky přístřešku raději zarazím pořádně hluboko – „Dneska hrajou nejlepší kapely, jdem!“ Omyl, každý den hrajou nejlepší kapely.

Po obědě na stage vlítnou Alpha Male Tea Party a je pochopitelně narváno, málokterá kapela zahraje tak přesvědčivý set hned zkraje festivalu. Až nyní mi dochází zásadní rozdíl oproti loňsku, nejtvrdší bandy totiž hrají první, ne poslední den. Nevadí, post-bordel v podání Bossk či Svalbard si vystačí s odpoledním sluníčkem, co bychom si hráli na bubáky. Překvapení chystá Jamie Lenman (známý z Reuben), v egoistickém vystoupení předvádí zpívánky, covery cizích hitovek a dojde i na pořádné pogo. „Si myslíte, že Africa je největší hitovka od Toto? Tak to se pletete, je to Rosanna!“ a spustí. Nevím přesně jak, ale na jednu kytaru s bubeníkem v pozadí se mu podaří vytvořit plnohodnotný rambajz. První den završí And So I Watch You From Afar a netřeba slov, ta kapela sem patří jako mlíko do čaje, dopíjím skotskou a už se nedopočítám.

Před spánkem vedem vášnivou diskuzi o převážné pozitivitě mathrocku. „Zejtra hrajou Polymath, to bude temnota ti povidám!“ Nemohl jsem se mýlit více. Kapela vypadá jako záporáci z animáče pro děti a z kytar jim lezou šilhající, neméně vražední okřídlení hadi, to jsem tak čekal; začátkem koncertu vypustí hromadu nafouknutých banánů, jen aby uprostřed zařvali „this gig is bananas!“, načež jsme požádáni o přidřepnutí a epický výskok v pravý moment. Nový klávesák vypadá jak táta basáka a při závěrečné děkovačce kytarista vytáhne z pitu své roční dítě – přirozeně v merchi. Webové stránky hlásají ArcTanGent is not child oriented event, to ale povídejte rodince, pokérovaná babička i nemluvně se kývají do rytmu. Jestli existuje negativně laděná mathrocková kapela, tak jsem na ni ještě nenarazil.

Titul Sex idol festivalu vyhrává Manuel Gagneux ze Zeal & Ardor, na vrh podprsenkou je ale trochu větrno. Na druhé straně areálu zatím blikají Strobes, a přestože jsou jen tři, nezvládám jejich hudbu rozklíčovat, snad příště. Večer uzavírá legrační metalcore Glassjaw, nehodí se sem, i tak si ho užiju. Fajn warm up před silent disco karaoke, zbytek výpravy sice někde vytratím, společnost mi proto dělají jen hranolky, placatka a tisícovka veselých Britů. S plnou pusou blaženě křičím „Run to the hills, run for you lives...“, tohle trumfne už jen circle pit na Darude – Sandstorm karaoke: „Duruduruduuu duruduruduruduu...“ V zapůjčených sluchátkách se tu chodí i spát.

Poslední den jen valím oči. Francouzští Jean Jean tak tak hop hop laťku, kterou nastavili La Jungle, posléze ji stejně totálně rozkopou Giraffes? Giraffes! Ano, i do lesa mathcoru zaslíbenému má smysl vozit dříví. Z posledního dne stojí za zmínku ještě japonští Mouse on the Keys, obejdou se totiž úplně bez kytar. Kluci s černou kšticí fungují jako kalulačka, zatímco já si připadám jak rozbité počítadlo. Kulička sem, kulička tam, hop, hop...

Mathrockový svátek ArcTanGent jsem chválil už loni (reporty tady i tu), tentokrát se navíc headlineři obešli bez dramat a počasí bez větších slejváků. V kombinaci s neuvěřitelně přátelskou atmosférou, dobrým jídlem a rozkošnou lokalitou jde o událost, kam se rád vypravím i příště.