Arms And Sleepers solo, do Prahy, na svíčkovou.

Pamatuji si, že už nejméně dvakrát jsem je promeškal. V sobotu večer jsem chtěl jít i na Kill the Dandies! do Basementu nebo taky pozdravit Deathrite a ostatní černokněžníky na Žižkovskou noc. Nemám ale divné gizmo a nedokážu být všude, takže tentokrát jsem psal „nejdu, ale jsem tam s váma“ z Arms And Sleepers na Sedmičce.

Kdybych nebyl původem metalák, takřka hodinový set Aid Kid by ve mně probudil horečku sobotní noci. Nemotorný pokus o kompliment na začátek. Místo toho jsem si všímal vrstvení motivů, odhazování počátečních částí beatů a přidávání nových prvků a hlavně vnímal gradující strukturu songů. Dekonstrukce beatu, aby vzápětí propukla zvukově mohutná taneční bouře. Minimalistická, místy značně distorzovaná projekce, kterou tvořily především dětsky hravé kresby Káči Černé, na sebe nestrhávala pozornost, což se často nevidí. Zakončení noisovým šuměním připomnělo, že Ondra taky hraje na kytaru v noiserockových Daydream Nation.

Jakou měl projekci Arm And Sleeper Mirza Ramic, jsem skoro vůbec nezaznamenal. Pozorovat totiž, jak dokáže pouze dvěma rukama přebíhat od midi controlleru přes kaoss pad k maličké klaviatuře na iPadu k mixáku, mezitím kroutit požadovanými knoby na delay pedálu, přesně a hbitě s finesou zkušeného hráče tetrisu na nejvyšší rychlost, bylo zábavné samo o sobě. S A/A/S jsem měl vždycky spojené především tři slova: hypnotický, melancholický, evokativní. Bylo to dáno asi i playlistem, ale beaty zněly různě, jen ne hypnoticky, a melancholický zvuk piána jsem neslyšel ani jednou. Na city ani atmosféru Ramic svým setem nemířil, zásadní věci z desky Matador, které by bezpochyby potěšily mnohé, nezazněly. Mrzí, ale chápu. Přece jenom Matador byla hlavně o spolupráci, už to nebyl pouze Mizra a Max. No a tentokrát přijel Mizra sám.

Vystoupení se neslo v duchu energické hybnosti. Rozhodně nešlo o set, během kterého by bylo možné zavřít oči, ponořit se do hudby a nechat se jí unášet kdovíkam pryč. Více fyzický zážitek než postrockové snění. Monotónní rytmika ve sluchátkách možná ukolébává, naživo je ale příliš dunivá na to, aby působila mesmericky, z poštovních dob zůstalo kroucení hlukových blázinců na delay krabičce. A proč jezdí A/A/S do Prahy tak často? Protože svíčková je tu nejlepší na světě.