Asymmetry, den druhý: Jazzcorová párty a dva hip hopy

Asymmetry Festival nabídl více než prostý hudební program. Další deštivý den dal mnohým návštěvníkům záminku, aby navštívili Asymmetry Convention. Každý den se v podzemí kongresového centra konaly diskuze týkající se kulturního života v Evropě. Přizvaní byli mnozí organizátoři kulturních akcí, aby se pobavili třeba na téma ,,Slouží festivaly hudbě nebo hudba festivalům?”, taky se jednalo o crowdfundingu a nových informačních technologií. Ačkoliv jsme neměli příležitost tuhle akci navštívit (déšť pro hrdé turisty z Čech není překážkou v poznávání města), z doslechu víme, že podnětné přednášky byly následované živou diskuzí s publikem.

O dvě poschodí výše, přímo nad vstupem na festival, probíhala výstava Malleus Rock Art Lab. Italské umělecké trio už deset let vytváří artworky a koncertní plakáty pro desítky kapel jako Swans, Converge a Isis, případně i pro festivaly Roadburn nebo právě Asymmetry Festival. Rozhodně zajímavá ukázka jejich stylu s prvky secese a velkým vlivem Muchy, jakož i vhodné doplnění akce o další aspekt hudební produkce.

Do třetice Asymmetry Festival zorganizoval bezplatnou prohlídku Haly Stulecia se speciální audiovizuální show. Po ulehnutí na zem do středu kolosálního interiéru masivní stavby jsme mohli sledovat světelné projekce na žebra, podpěry a kruhovou korunu haly za doprovodu elektronické sci-fi hudby. Ačkoliv show neměla takovou gradaci, jakou by si zasloužila, rozhodně to bylo povedené (a možná jediné dlouhodobé) využití tohoto předimenzovaného památníku.

První kapelu večera, polské Plum, jsme ještě obětovali bloudění po rozmáčené Vratislavi, ale jejich krajany BNNT jsme si už nemohli nechat ujít. Tahle šílenost je projekt bubeníka o chvíli později hrajících Woody Alien a nekonvenčního hudebníka Konrada Smoleńskiho, který ovládá vlastnoručně vyrobený strunný nástroj zvaný barytonová raketokytara. Právě všeničící zvuk nástroje zajistí, že na prazvláštní zakuklence a jejich bordel jen tak nezapomenete. A nelze než závidět Polákům, po jejichž vlasti se občas tohle duo projíždí ve staré dodávce a terorizuje svou hudbou i náhodné kolemjdoucí.

MC Dälek opustil ambientní plochy alternativního hip hopu svého předchozího projektu a přijel jako iconAclass – hip hop v ryzí podobě, žádná přetvářka, old school, no shit. Tribute Slayer na úplném začátku setu jen připomněl, že po tour s Godflesh a kolaboraci s hardcorovou partou Starkweather mu metal není cizí, a v doprovodu umně scratchujícího DJ Motiva se prorapoval až k velmi vřelému ocenění publikem. A občas si i vzpomněl na své začátky, když se hutnými beatovými stěnami od true hip hopu přece jen trochu vzdálil.

Po dávce poctivého hip hopu přišla další porce podivnosti. Bohužel ne příliš hudebně zajímavé. I když sestava housle, počítač, syntetizéry a kytara zněla slibně, ukrajinští Kakaxa toho kromě pestrobarevných kostýmů moc nepředvedli. A neustálé problémy s technikou výsledný více než rozpačitý dojem z vystoupení ještě umocnily.

The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble je komplikovaný název pro komplikovanou hudbu. Holandský projekt dříve skládal hudbu pro němé filmy a na Asymmetry nám černobílé sekvence také pouštěl. Středobodem jejich vystoupení bylo ale něco jiného, a to především zamyšlené ambientní plochy narušované teskným trombónem a nádherným hlasem Charlotty Cegarry. K tomu připočtěme dunivé samply bicích dávkované tak, aby nás na chvíli vykolejily z hloubání o smyslu kdovíčeho, a hned zase doprovodily do nitra temné hudby mimo veškeré žánry. Vystoupení dostatečně mimo dramaturgii festivalu, aby tam návštěvníci šli ze zvědavosti, a zároveň dostatečně vtahující, aby tam zůstali a hodina jim prolétla před zavřenýma očima jako desetisekundová smyčka z filmu, který neviděli.

Jakkoliv mě noiserockové písničky Woody Alien bavily, nemohl jsem se zbavit dojmu, který mě od toho, abych si to opravdu užil, dost rušil. Prostě tomu chyběla kytara. Nejsem žádný velký zastánce tradiční rockové sestavy, ale tady jsem postrádal některá frekvenční pásma, která ani zefektovaná basa nevyplnila.

Mně naopak přišlo, že absence kytary akorát zapadala do konceptu originální dvojice kapel Daniela Szweda (spolu s BNNT). Neříkám, že vyplnili všechna frekvenční pásma, ale hlas Marcina Piekoszewského mě bavil a celé to připomnělo Dead Kennedys řízlé grungem. Bezchybnou show a pravděpodobně nejlepší koncert celého festivalu předvedli norští (!) Shining. Ať už hrál frontman Jorgen Munkeby na kytaru nebo saxofon, vždy to byly rytmy, u kterých vám středoškolské počty nestačily, ale zároveň to bylo tak brutální, že na počítání ani nezbyla mozková kapacita. A co bylo nejlepší – i přes komplikovanost to byla neskutečná jazzcorová párty, kdy i na ty nejdivnější synkopy lidi pogovali jak o život. Shining se publiku odměnili tím, že mimo věci z Blackjazz a starších alb zahráli tři dosud nevydané věci z očekávaného alba One One One (bude super). A nakonec zařadili adrenalinový cover King Crimson – 21st Century Schizoid Man, kde jste, jako ostatně při celé show, neměli šanci vydechnout, protože Shining mají v jedné písni nápadů na celou diskografii a dokáží je všechny naprosto precizně zahrát. Bravo!

Asi to bylo trochu i tou šílenou, čtyřdobými rytmy nespoutanou energií Shining, ale následující kapela Disgrazia Legend ve mně nezanechala nějaký hlubší dojem. Některé pomalejší skladby působily rozvlekle, větší jistotu nabíraly až v tvrdších pasážích, které byly místy i vyloženě povedené. Avšak tenhle italský potemnělý emocore ještě potřebuje trochu dozrát. To ve Švédsku mají alespoň na poli post-metalu už i sklizeno. Cult of Luna jednoznačně obhájili, že patří mezi naprostou špičku žánru. Dokonalý set nezačal nudit ani po pro festival netypické hodině a půl. Naopak, člověk by si ho dal klidně celý znovu a pak ještě jednou. Možná to někoho překvapí, možná i vzhledem k počtu členů kapely, ale skupina je stvořená pro velkou stage. Jednoduchá, a přitom geniální světla, postavy kdesi v mlze a dav zhypnotizovaný epickou hudbou. Tak to má být. Asi mohl být zvuk o něco méně „nahulený“, ale to už je hledání chyb někde, kde žádné nejsou. O něčem takovém byl ostatně člověk schopný přemýšlet až poté. Předtím by ho musel někdo probrat z tranzu, a to by v tomto případě bylo skoro nemožné.

Jedna z nejtvrdších kapel celého festivalu, Throwers z Lipska, nabídla temný chaotický hardcore a bez zbytečných otázek do nás od první sekundy prala takový nářez, že nám bylo až líto odejít na Astronautalise, se kterým se bohužel značná část setu Throwers kryla. I přesto, že chvílemi znějí přímočaře, nedají se jim upřít progresivnější vlivy à la Converge, a i když vydali zatím jen jedno EP, zněli lépe než spousta služebně starších skupin na scéně.

Astronautalis se dostal do poněkud nepříjemné pozice s pozdním setem po sledu metalových pekel, na což hned zezačátku reagoval, že nám nakope prdel tak či tak. Ok. Svůj největší hit, The River, The Woods, vypálil hned ze startu, ale je víc věcí, které se mu nedají upřít a kvůli kterým je bílý indie hip hop čím dál výše. Má neskutečné charisma, kvůli kterému ho holky milují (a kluci taky), ovládá angličtinu tak dobře, že je schopný dělat smysluplný pětiminutový freestyle na jakékoliv téma (třebaže mu kluci v první řadě sahají na zadek a třebaže se ze stroboskopů Cult of Luna málem posral) a do své show se snaží dávat všechno (jeho hyperaktivní poskakování na stagi oproti stoickému rapu iconAclasse působilo až směšně). Dohromady dělá Astronautalis velmi energický, zábavný rap s občasnými tvrdšími breaky, ve kterých mu pomáhá schopný bicák a kytarista za zády.

Možná to bylo tím, že oproti předchozím vystoupením je to hudba vcelku jednoduchá, možná to zavinila i ne zrovna nejlepší atmosféra, ale rozhodně nesdílím nadšení snad všech návštěvníků koncertu Astronautalise v Praze. A i když proti nahrávkám nic nemám, živé provedení a Andyho přehnaně energické vystupování mě spíše pobavilo. Jako poslední kapela vystoupili na druhé stage australští Lo!. Nekompromisně brutální hardcore vymačkávalo poslední zbytky energie ze zůstavších. Nejedná se sice o nic nového, ani objevného, na živo to ale plně kompenzují naprostou sehraností a perfektním zvukem. Škoda jen toho prostředí, Lo! by určitě více slušel narvaný klub než poloprázdný kinosál.

Top koncerty druhého dne byly jednoznačně Shining a Cult of Luna, epické metalové show, jejichž songy nám v uších hrály ještě hodně dlouho a nic si nepřejeme víc, než je vidět znovu (třeba v létě na Brutalu). Co se týče nově objevených kapel, zvítězili absurdní Poláci BNNT a nekompromisní Throwers z Německa. Rozmanitý den, tak to má být.