atonal_berlin: exkluzivita a výjimečnost

Nalákat zmlsanou berlínskou hipsterskou klubovou scénu asi nebude jednoduché, říkal jsem si při pohledu do víkendového programu Atonalu. Na hlavních scénách byla prakticky všechna vystoupení ve světové premiéře – buď přímo jednorázové kolaborace nebo aspoň speciálně připravené sety či projekce. To často vedlo k určité devalvaci. Očekávání spojená se jménem Anthonyho Linella (autor techno projektu Abdulla Rashim a vedoucí prestižního labelu Northern Electronics) neohrabaný ambient rozhodně nenaplnil, podobně nevýrazně dopadl Powell spolupracující s Wolfgangem Tillmansem. Naopak kolega technolord Regis dostál pověsti, u precizního setu s nádechy postpunku se dalo propadnout do transu velice snadno. Plochy ambientního veterána Main sice zvuk výborně doplňovaly, ale kolaboraci plně ovládala Regisova funkčnost, vedle které šlo pouze o okrajové ozdoby.

A překvapivě špatně dopadla spolupráce šéfů Subtext Recordings Rolyho Portera a Paula Jebanasama a čelních zástupců přístupu někdy zvaného „power ambient“, kteří se po celý set hledali, aniž by kdy došlo na pověstnou preciznost a působivost jejich živých vystoupení. Naproti tomu dobře utajená performance Driftmachine v chilloutové Schaltzentrale, která rozkládala analogové dub techno až do totálně pohodového downtempa, by se dala poslouchat celé hodiny.

Ve všudypřítomné exkluzivitě nakonec vynikly především dva sety. Puce Mary kombinovala drony procesovaných houslí a čirý hluk slévající se do zvláštní ubíjející masy, ve které byly melancholie a agrese či meditace a anihilace dvěma stranami téže mince. Dánka se zřejmě stejně jako další hudebníci z Posh Isolation inspirovala u Prurienta jak v kombinaci hluku s lyrickými pasážemi, tak ve výrazném herectví na pódiu, ovšem namísto euforické noisové katarze se tady dostavilo spíš zamyšlené uznání.

Celému festivalu pak předvedl, jak má vypadat výjimečné vystoupení, starý dobrý Sam Shackleton. Elektronik představoval kolaborační desku se zpěvačkou Anikou, doplnili ho také hráči na marimbu, steel kytaru a synťák. Aspekty tribálního dub techna, reichovský minimalismus a ambient nebo new age s novopohanským nádechem ve stylu pozdních Coil fúzovaly co do rozsahu a komplexnosti daleko nad rámec zdrojových žánrů. Ohromným ambicím občas nestačily ani Shackletonovy schopnosti.

O největší překvapení v záplavách novosti se nakonec postaral nejstarší vystupující festivalu. A jestli předchozí dny Atonalu začínaly připomínkou předčasných úmrtí, vystoupení Roberta Rutmana se stalo nečekanou oslavou života. Tenhle pán patřil už na původních Atonalech v osmdesátkách mezi ty starší – dnes je mu 86. Ohromný respekt si vysloužil už samotným faktem, že (evidentně) s řadou zdravotních problémů dorazil do berlínského megaklubu a zahrál velice pěknou ambientní improvizaci na vlastnoručně vyrobené „steel cello“. On sám se tímhle ale nespokojil. Do podkresových ploch začalo znít Händelovo Aleluja z plastového kříže, které poté začal Rutman předzpěvovat a u toho se dusit kašlem. A tenhle výsměch vlastní smrtelnosti zakončil klasickou sprostou písničkou (Good morning, Mr. Murphy. I praise your heart and soul./ I tried to fuck your daughter but I couldn't find her hole...), která dotvořila beckettovský nádech vystoupení. Samozřejmě, že to celé bylo za hranou z mnoha různých pohledů, ale vzhledem k čiré radosti kmeta z (určitého druhu) tvoření to bylo úplně jedno.

Stárnu, nebo experimentální festivaly přeceňují aktuálnost?