Ondra Helar | Články / Reporty | 24.06.2020
Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety. Bílá stěna baráku a na ní obraz, jehož jméno jsem tenkrát neznal. Teď už vím, že to byl Rage, Flower Thrower. Květy místo Molotovova koktejlu. Výjev, který mě tenkrát donutil zastavit auto a vylézt. V tu dobu jsem neměl příliš velkou představu o tom, kdo je Banksy. Během pár dní v Izraeli a Palestině jsem na jeho práci narazil ještě několikrát. Fascinovalo mě hlavně to, že ačkoliv jsem se o něj nikdy nezajímal, tak jsem jeho tvorbu znal. Jeho zdi jsem měl v hlavě. Po tom, co jsem je viděl živě, jsem se jich už nedokázal zbavit. Neustále ve mně hlodaly a nutily mě přemýšlet.
Od té doby se mnoho změnilo. Banksyho jsem začal vyhledávat. Jeho práci jsem viděl na spoustě míst po světě. Nenechával mě spát, vzbudil ve mně zájem o street art. Čím více pomalovaných cihel jsem viděl, tím hlouběji jsem do nich vrůstal. Začal jsem si uvědomovat jeho unikátnost. Je nedostižný v tom, jak do sebe dokáže prolnout jednoduchost, nadhled, sociální kritiku, zábavnost a srozumitelnost. Základy, na kterých stojí, se v průběhu času nemění. Změnil se ale vztah světa k Banksymu. A proto tu teď jsem. V Palestině by mě nenapadlo, že půjdu na street art do jedné z nejprestižnějších výstavních síní v Praze.
Dnes je jeho dílo většinou za sklem, aby se nepoškodilo. Ve vězení. Každá nová kresba je fenomén, jeho dílo je v hledáčku aukčních síní. Stal se lovnou zvěří. Jeho obraz Devolved Parliament se před rokem vydražil za téměř 300 miliónů korun, Banksy ale nadhled neztrácí. Před pár lety nechal při akci spustit skartovačku, která byla umístěna přímo v rámu jeho obrazu. Výsměch komerci, kapitalismu i autoritám pokračuje.
Na základě toho všeho jsem řešil, jestli vypláznout 340 korun za výstavu v Mánesu, která je vlastně fejk. Zvláštní pocit, že vytrhli Banksyho z jeho přirozeného prostředí, je na prvním místě. To, že tu je jen pár originálů a ostatní věci překreslili mladí umělci, je věc druhá, ale dobře, vždyť „Copyright is for losers“ je Banskyho heslo a je to první nápis, který v Mánesu uvidíte. Galerie má deal s německou společností Heinen Handels GmBH, která vlastní práva na některé jeho obrazy. Reprodukcí tu je kolem šedesátky a až na detaily jsou velmi věrné. Vystavené originály nejsou vzhledem ke své ceně označené, s tím jsem smířen a důvody chápu. Jistotou jsou originální videa. Jedno ukazuje maskovaného Banksyho při záškodnické akci v Britském muzeu, druhé, v úsměvné instalované pracovně, jinou akci, kdy se jeho originály prodávaly na ulici. Existuje dost lidí, kteří neví, že mají na půdě obraz s větší hodnotou, než má celý dům.
„Považuji to za takovou pomstu společnosti Banksymu,“ nechal se slyšet Jan Kaláb, který v patnácti na street artu začínal a nyní má vystudovanou Akademii výtvarných umění a plní galerie po celém světě. Spojuje hned několik myšlenek, které jsem už naznačil. Vytržení street artu z ulic a uzavření do výstavních síní, nerespektování autora, který se vymezuje proti komerci všeho druhu. Banksyho heslo o copyrightu tu pracuje proti jeho vlastním hodnotám. Od Kalába taky víme, že díky výstavě si přivydělali jeho kolegové z akademie, které Heinen Handels najali na brigádu. Na všech vystavených exponátech je znát, že anonymní tvůrci mají anonymního mistra ulic nastudovaného.
Otázku „jít, či nejít“ nakonec převážila drobnost – výtěžek z výstavy půjde veřejně prospěšné organizaci. Doufejme, protože vystavovatelé ještě nezveřejnili, která to bude. I tak tu jsem. Je zvláštní vidět Jeho věci pohromadě. Vzrušující a rouhačské, třeba nápis BRNO vedle Free Palestine na instalované Betlémské zdi, rozdělující města. Největší svatokrádeží jsou ale vysvětlivky u každé instalace, které jdou návštěvníkům až příliš naproti. Zabíjí červa, který mě pronásledoval pokaždé, když jsem viděl jeho originál na zdi. Hledání významu, to jsou základy, na kterých každé umění stojí. Vysvětlivky, to je jako jít na horskou dráhu a před tím se nadopovat kinedrylem.
The World of Banksy
Galerie Mánes, Praha
5. 6. 2020 až 27. 9. 2020
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.