Jesca Hoop skládá ve squatu s duší

Kdo se chystá na pražský koncert amerických Shearwater (6. listopadu v Lucerna Music Baru), měl by si pečlivě naposlouchat i písničkářku Jescu Hoop, která jim na podzimním turné předskakuje. Neuvěřitelně muzikální dámu v dětství formovalo rodinné prozpěvování náboženských chvalozpěvů, od kterých však brzy utekla do světa. Dalším mezníkem bylo setkání s Tomem Waitsem a nedávno i spolupráce s Peterem Gabrielem. Ale dost referenčních jmen – Jesca Hoop je svébytnou personou a nedávno vydala už třetí výtečné album The House That Jack Built, které zaujme svou zralostí, a především nebývalou pestrostí.

V jednom starším rozhovoru jsem četl, že prostředí má vliv na vaše psaní. Jak se na něm podepsalo nedávné přestěhování ze Států do Manchesteru?
Nevím přesně. Mnohem spíš se opírám o to nejbližší prostředí a právě teď pracuju v pokoji, který vypadá… no, jako squat a funguje to taky. Nevím, jaký vliv na psaní bude mít později, ale důležité je, aby ten pokoj měl duši, protože to pomáhá.

Proč jste se rozhodla, že poslední album nahrajete opět v Los Angeles?
Protože tam mám ozkoušený skvělý tým spolupracovníků. S Tony Bergem ze studia Zeitgeist, Blakem Millsem a Shawnem Everettem jsem natočila první dvě alba a zkrátka jsem s nimi chtěla udělat ještě jedno.

Nálady i styl vašich písní jsou dost pestré – co všechno vás při tvorbě oslovuje?
Melodie obvykle přicházejí s tím, co se mi dobře zpívá. Když skládám písničku, většinou ji táhne hlas. Co se textů týče, musí se objevit něco, co cinkne o moji pozornost a pak ji taky udrží. Musí jít o něco osobního, na čem mi záleží. Snažím se, aby písně měly na lidi emocionální dopad.

Vaše hra na kytaru je poměrně neobvyklá. Jste samouk?
(smích) Ano, jsem samouk a snažím se na kytaru naučit už několik let, abych to zkrátila.

Na desce to vypadá, že vaším hlavním nástrojem je hlas. O té proměnlivosti přemýšlíte už při skládání nebo až při nahrávání?
Psaní u mě začíná zpíváním a zapisováním a všechno ostatní se pak staví okolo hlasu, takže ústředním bodem je vždycky hlas.

Co vás upoutalo na Banksym, že jste na něj napsala ódu? Jeho tajuplnost nebo konkrétní díla…?
Lidé se pořád snaží zjistit, kdo to je. Ale pro něj bude nejlepší, když zůstane neznámý. Přemýšlela jsem o roli, jakou hraje ve světě umění. Preferuju Banksyho tak, jak je, bez odhalené identity. Ale samozřejmě se mi také líbí, co dělá – na různých úrovních. Má chytré nápady.

Některé skladby na The House That Jack Built byly napsány pod vlivem smutných rodinných okolností (úmrtí dlouhodobě nemocného otce – pozn. a.). Není to těžké, dělit se s publikem o takové téma? Na desce je prezentováno dost bez obalu…
Zjistila jsem, že je mnohem obtížnější v sobě něco tak osobního dusit, pak se to dá i těžko dozpívat. A použité osobní detaily vlastně ani neberu tak, že jsou nezbytně o mě; považuju je spíš za příběhy o tom, jaké je to být člověkem. Taková témata se týkají úplně každého.

The House That Jack Built se prý shoduje s dětskou říkankou, která je u vás oblíbená...
Velká část mého života se odehrála v domě, který postavil můj otec. Uprostřed obalu desky je kostra té stavby a je asi zbytečné dodávat, že můj otec se jmenoval Jack. Je to jen metafora, jinak existuje spousta písní, které se jmenují The House That Jack Built. A tahle zkrátka značí život mého táty.

Myslíte, že jsou ve vašich písních stále otisky nábožných chvalozpěvů z dětství? Například harmonie v Deeper Devastation mi tak trochu připadají…
Tahle není náboženská, ačkoliv je ovlivněna mým vlastním náboženstvím, stejně tak jako vztahy a životní sílou. Ale nehraje to v mém psaní tak důležitou roli a přichází a odchází to docela často.

Klíčí už nyní semínka nových skladeb? Naznačují nějaký nový směr?
Jsem zrovna uprostřed dalšího skládání, ale o směru rozhodně nepřemýšlím. Prostě píšu. Teď jsem ve stavu, kdy jsem úplně mimo takové uvažování – nemám pohlaví, nemám národnost, nemám barvu kůže. Vůbec nemám představu, jak by ty písně měly znít. Jsem ve velice raném stádiu a snažím se sama sebe nesoudit. Písně jenom procházejí.

Nedávno jste byla na turné s Peterem Gabrielem coby doprovodná zpěvačka – jak k tomu došlo?
No, je to malý svět a ten hudební obzvlášť. Pár lidí, co jsem znala, mě s ním spojilo. Poznala jsem jeho dceru asi rok před tím, než jsem se potkala s Peterem. Ani jsem nevěděla, že jsou příbuzní. Přišla ke mně domů, abychom udělali video do jejího projektu The Voice Project, který má pomoci ženám v Ugandě s únosy jejich dětí. A teprve o rok později jsem měla telefonát, jestli bych nedělala pro jejího otce.

Co vám tato spolupráce přinesla?
Naučila jsem se toho spoustu. Ačkoliv jsem odmala byla trénovaná coby sborová zpěvačka, nikdy jsem to vlastně nedělala. Bylo to pro mě přínosné jak po stránce technické, tak i po osobní. Myslím spolupráce s jinými hudebníky na jiné pozici než uprostřed dění. Bylo to skvělé.

V listopadu budete cestovat po Evropě se Shearwater. Znáte jejich tvorbu?
Vlastně je neznám vůbec. Zatím jsem se jen setkala s jejich tour managerem. Ale budeme spolu na cestách pár týdnů, takže se, hádám, poznáme dobře.

Budete mít na turné doprovodnou kapelu?
Na tohle turné se připojuji sólově, takže písně uslyšíte tak, jak byly napsány, v jejich základní podobě.