Berlin Atonal vol.1: Strategies for Architecture

Mám pocit, že Berlin Atonal je protipólem Hradeb samoty. Tam, kde si Hradby cení produktivního chaosu, nastupuje Atonal s vyšperkovaným konceptem a perfekcionistickou dramaturgií. Co však oba festivaly sdílí, je pocit, že tam člověk prostě JE, v případě Atonalu jako součást jakési neustále se obměňující stavebnice.

Atonal vždycky začíná tvorbou jednoho z velkých experimentátorů, letos to byl Karlheinz Stockhausen a jeho Oktophonie. Na oktofonickém setupu byly následně odehrány další dva koncerty – Ena + Rashad Becker a PYUR, což spolu s úvodním vystoupením Any-Marie Avram a Ianca Dumitresca vytvořilo první stavební kámen Lega Technik – ten akademický. Monochromatičnost festivalu ve mně vyvolává pocit vzít si něco barevného, ale uvnitř Kraftwerku je všechno v zajetí hry světla a tmy v teplých odstínech, co zvou přívětivě dál. Člověk se neztratí, taky mu v tom brání dva gigantické plakáty s mapkou areálu a programem, jedna venku a druhá uvnitř.

Výběr pití je minimalistický, jídlo se v průběhu mírně obměňuje, takže přesolené hranolky za tři éčka, co jsem měla ve středu, si dnes už nedám. Pravděpodobně nejkrásnějším prostorem je Schaltzentrale, která mi připomíná futuristickou verzi bytů z katalogů interiérového dyzajnu z dětství a kancelář záporáka z neexistujícího filmu Jamese Bonda. Ambient se poslouchá na chilloutových vacích v obklopení palem (dracen? fikusů? je to zelené a je toho hodně), ovládacích panelů s haldou knoflíků a čudlíků a na techno se tančí uprostřed toho všeho a před mixpultem. Otevřený prostor v místnosti bez oken. Kdoví, jestli palmy dokážou fotosyntetizovat elektronickou hudbu. Draceny/fikusy.

Celkově to působí dojmem poctivě vypracovaného domácího úkolu. Patron festivalu Dimitri Hegemann se v jednom rozhovoru vyjádřil, že kontrast mezi původním a současným Atonalem je hlavně v tom, že kdysi byl Atonal o chaosu a improvizaci a dnes je spíš sofistikovanou prezentací předem připravené tvorby umělců. Pauzy mezi jednotlivými koncerty jsou minimální, Atonal ze svého vesmíru nepustí. Navzdory stabilní prezentaci nabízí obměny, takže vždycky když vstoupím do hlavního sálu, působí trošku jinak. Rovnováha je nuda, oktofonický Rashad Becker taky zněl nejlíp vzadu vpravo a ne uprostřed. Hudbu z hlavní stejdže je slyšet úplně všude, s drobnými změnami a jemnými odstíny echa, což občas znamená vzájemně se přehlušující pódia.

A vlastně jsem si pořád nekoupila špunty do uší...