Beseda u Bigbítu: Festival z jiného světa

Beseda u Bigbítu vždycky patřila k festivalům, které se nebojí dělat věci po svém. Právě díky nezlomnému odhodlání pořadatelů se malá akce lokálního významu postupně zařadila mezi nejlepší tuzemské festivaly, kam se sjíždějí hudební nadšenci z celé republiky. Výročí 25 let fungování by lehce svádělo k bombastickým oslavám, ale Beseda u Bigbítu zůstala raději věrná tomu, co umí nejlépe. Letošní program tak opět sázel na mladé objevy doplněné o několik respektovaných jmen z české hudební scény a zahraniční headlinery z okrajových žánrů.

Při prvním vkročení do Topolového hájku na okraji Tasova okamžitě pocítíte, že slogan „Kultura z jiného světa“ nemůže být snad ani blíže pravdě. Pověstná přátelská atmosféra je přímo nakažlivá a jakékoliv bariéry mezi návštěvníky, pořadateli a vystupujícími se okamžitě vytratí. U vstupu na festival nikdo nikoho nešacuje, jestli náhodou nepronáší vlastní zásoby proviantu, koncerty uvádí žoviální moderátoři, ochranku potkáte pouze zřídka, stanování je možné na několika útulných místech v přírodním areálu a návštěvník nikdy nemá pocit, že je pouze chodící peněženkou.

MLADÍ, STAŘÍ, NEKLIDNÍ

Přestože teplota atakovala tropické hodnoty, už první koncerty v pátečních odpoledních hodinách si vysloužily slušný ohlas publika. Skvělý výkon předvedli vítězové soutěže 1Band2Play Ette Enaka, kteří na rozžhaveném pódiu nechali úplně všechno a sázeli jednu energickou skladbu za druhou. Tomáš Palucha názorně ukázal sílu pomalé gradace, kdy třičtvrtěhodinové vystoupení vyplnil pouze hrstkou skladeb. O to slastnější byla závěrečná katarze.

Sázkou na jistotu byl večerní koncert jesenických Priessnitz, kteří zcela zaplnili plochu před hlavním pódiem. Frontman Jaromír Švejdík se netají rozporuplným vztahem k letním festivalům, ale jejich vystoupení nechyběla interakce s publikem ani skvělý zvuk. Od vydání posledního alba Beztíže navíc uplynul už téměř rok a mnohé nové skladby se mezitím úspěšně zařadily mezi klasický repertoár formace. Překvapivě velký úspěch zaznamenal také experimentální projekt K-X-P, jehož vystoupení na hlavní scéně připomínalo podivný šamanský rituál a roztančilo mnohé.

Ještě intenzivnější účinky mělo souběžně probíhající vystoupení Kovadliny na třetí festivalové scéně, půlroční pauza nebyla na členech formace vůbec znát a celý stan se doslova otřásal pod náporem energie. Aktuální hudební trendy šly stranou a neučesaný hardcore punk mířil na komoru. Banán se neustále pohyboval dole mezi fanoušky, kapela šlapala jako dobře promazaný stroj a žádné tričko nezůstalo suché.

MRTVÉ RYBY, RUDÉ KOSTRY

Sobotní dopoledne bylo ideální příležitostí pro odpočinek a výlety po okolí, aniž by se člověk musel cítit provinile, že promeškal část nabitého programu. Jedním z největších lákadel bylo koupání na nedalekém splavu, bohužel důsledky globálního oteplování se nevyhýbají ani malebné krajině plné luk a kopců na Slovácku. Koryto místní říčky částečně vyschlo a nehybnou hladinu na několika místech zdobila mrtvá těla ryb. Smutný pohled naštěstí brzo přehlušily další zajímavé koncerty.

Silnou folklórní tradici zastupovala cimbálová muzika Velické Trnečky, která představila lidovou tvorbu z blízkého okolí. Ostatně pořadatelé Besedy u Bigbítu vždy rádi dávají příležitost lokálním hudebníkům, ať už je to každoroční soutěž písničkářů nebo koncerty mladých objevů. Pozvánku na festival letos dostalo například nadějné indiefolkové duo Mimo z Uherského Hradiště, které dojímalo křehkými skladbami postavenými na prolínání ženského a mužského vokálu. Ovace nebraly konce a mladá dvojice jako by ani nemohla uvěřit, co se to právě děje. Startér Radia Wave přinesl také vystoupení mladičké zpěvačky a producentky Zagami Jericho, která měla sice veškerý hudební doprovod předem připravený v počítači, ale slyšet její nebývale silný hlas bylo samo o sobě zážitkem.

Při příležitosti 25. ročníku došlo na několik milých překvapení. Jedním z nich byl jednorázový návrat Rudých koster, které mají v regionu pomalu legendární postavení a naživo vystoupily po dlouhých deseti letech neaktivity. Závan nostalgie hrál neoddiskutovatelnou roli, přesto hutný akustický nářez neztratil nic ze svého někdejšího kouzla. Potěšila také panelová diskuze za účasti současných i minulých pořadatelů Besedy, kdy slzy dojetí byly doslova na krajíčku, zatímco se areálem šířila zpráva o beznadějném vyprodání všech vstupenek. Topolový hájek zkrátka není nafukovací a pohodlí návštěvníků zůstává na prvním místě.

ZŮSTAT STEJNÝ

Tečku za nadmíru vydařeným ročníkem festivalu udělaly sobotní večerní koncerty, byť došlo na mírné časové zpoždění oproti plánovanému jízdnímu řádu. Na béčku rozpoutali smršť excentričtí The Truth Is Out There. Moderní posthardcore ozvláštňovala taneční elektronika a přes veškeré pódiové běsnění odvedla kapela precizní výkon. Zahanbit se nenechal ani dav fanoušků a není divu, že ostravská formace považuje jižní Moravu za svůj druhý domov. Midi Lidi jako už tradičně předvedli hravé vystoupení na tenké hranici mezi prachsprostým kýčem a utajovanou genialitou. Dětsky naivní hravost šla stranou během vystoupení kapely Esazlesa, dlouhé instrumentální pasáže protínal emotivní řev a hlavou se honily tíživé myšlenky, přestože idylická Beseda u Bígbítu měla daleko ke společnosti psů.

Oslava 25 let fungování Besedy u Bigbítu nemohla dopadnout lépe, sázka na odvážnou dramaturgii se znovu vyplatila. Na vystupujících bylo vidět, že si účast na festivalu užívají stejně jako návštěvníci, a organizační tým složený z dobrovolníků odvedl profesionální výkon bez výrazného zaváhání. Nezbývá si než přát, aby Beseda i v dalších letech zůstala stejná jako doposud.