Beseda u Bigbítu: Letní pohoda v Topolovém hájku

V každoroční záplavě českých hudebních festivalů není těžké se rychle ztratit, nabídka je u nás jednoduše předimenzovaná a jednotlivé akce vzájemně zaměnitelné. Regionální festivaly často končí jako sběrači drobků upadnuvších od úst monstrakcí – druhořadé „mainstreamové“ kapely prezentované jako hlavní hvězdy doplněné o lokální průměr. Čest světlým výjimkám, které se nebojí dělat věci jinak než podle zaběhlých zvyklostí, a právě Beseda u Bigbítu je i přes zavádějící název jednou z nich. Útulný Topolový hájek v Tasově tak již více než 20 let hostí alternativní kulturu, jinak nedostatkové zboží v kraji, a namísto překotného zvedání laťky věří v trvale udržitelný rozvoj. Letošní line-up vsadil spíše na výběr toho nejlepšího z československé scény než na zahraniční taháky let minulých typu Erik Trufaz, Three Trapped Tigers nebo Hidden Orchestra. Proč stále podceňovat domácí interprety? Naše scéna na tom už dlouho nebyla tak dobře jako v současnosti.

Pátek, úvodní festivalový den, se rozběhl v odpoledních hodinách s vystoupením rožnovské písničkářky Beaty Bocek na hlavní scéně, prvního většího ohlasu ze strany diváků se však dočkala až Shadow Area z nedaleké Strážnice – technicky dobře zvládnutý metalcore s energickou show. Program na hlavní scéně dále pokračoval skupinou Zrní, která převedla slušný standard, byť svým svérázným pojetím folk rocku zaryté odpůrce nepřesvědčila. V ten moment už na vedlejší scéně brousili Ravelin 7 svůj post-hardcore s žánrovými přesahy, bohužel slibně rozjeté vystoupení bylo v závěru narušeno zdlouhavou výměnou strun na baskytaře.

V průběhu večera nabrala vystoupení na obou scénách časový skluz a vzájemně se překrývala, fanoušek si tak neušetřil nervózní přebíhání. Na jednu stranu krátká vzdálenost mezi scénami dala vzniknout bizarním „mash-upům“ – intimní hudba Borise Carloffa vs. roztančená party Midi Lidí. Carloff naštěstí nerezignoval a vědom si svých limitů zpěváka, nechal vyniknout vizuálně bohaté projekce, elektroniku a souhru členů doprovodné skupiny. Role hlavní hvězdy pátečního programu byla přisuzována anglickým Pineapple Thief, země původu však automaticky neznamená úspěch a nejistě zahraný indie rock se logicky dočkal pouze vlažné reakce publika.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž – asi tak by se daly shrnout následující koncerty Maggie’s Marshmallows a Dirty Blondes. Obě garážové partičky s holkou za mikrofonem sice dohánějí resty české scény na poli dřevního rock’n’rollu/protopunku, ale výsledný feeling je naprosto odlišný. Maggie’s Marshmallows se nekompromisně drží zvuku americké undergroundové scény 60. let bez jakýchkoliv úliteb dnešnímu publiku. Minimum keců, zpěvačka a baskytaristka Meg se po většinu vystoupení drží ostýchavě u mikrofonu, kytarista Stoupa zběsile sóluje na okraji pódia a Vojta razantně mlátí do bicích. O silné skladby není nouze a progresivita může táhnout k čertu… Naproti tomu Dirty Blondes odrážejí spíše garážový revival posledního desetiletí (The Hives) a vsadili na divokou exhibicionistku Beegy. O závěr večera se postaral alternativní hip hop polské skupiny Napszyklat, která čerpá inspiraci v podobných sférách jako Dälek nebo WWW, ale výsledný zvuk je ještě o kapku nekompromisnější.

Druhý den se díky tropickým teplotám rozjížděl velmi pozvolna, naštěstí Topolový hájek poskytl dostatek stínu, ochlazení přinesl nedaleký splav a nebýt předražené pitné vody, nehrozila ani dehydratace. Jedno z prvních sobotních vystoupení připadlo na křehké folk-popové duo Kieslowski, ale podobně jako v případě Never Sol absentovala atmosféra a jejich nesporné kvality by vynikly více v zakouřeném klubu než v ostrém slunci na hlavní scéně. Festivalová atmosféra nepřála ani skupině Bratři Orffové – dle vlastních slov jeden z nejhorších koncertů jejich kariéry. O poznání lépe si vedli na „Béčku“ Superego Kid se svým mixem post-rocku, ambientu a noise rocku. Načaté dílo dokonaly esazlesa – špičkový zvuk, vzájemně se proplétající textury tří kytar, promyšlená práce s tempy, naléhavý screamo vokál a úderné texty. „Jsme průměrný děti historie. Lidi, který jsou k ničemu. Nezažili jsme válku, velkou depresi. Naše válka je duchovní válka. Naše deprese je náš život…” Je třeba ještě něco dodávat?

Jedinou kaňkou na téměř bezchybném sobotním večeru se stala vystoupení výherců soutěže regionálních písničkářů. Podivná individua, která by jinak okupovala hospodu čtvrté cenové, se ironií osudu (přáním pořadatelů?) dostala až na hlavní scénu, kde předvedla freak show z jiné planety. Přitom nadějní písničkáři v okolí nevyhynuli, namátkou indiefolkoví Strangers in the City. Emocionálně vypjaté vystoupení WWW naštěstí vymazalo jakékoliv předchozí roztrpčení. I když se novinka Atomová včela nedočkala stejně extatických ohlasů jako předchozí desky Neurobeat a Tanec sekyr, naživo jsou WWW v životní formě – bicí Pavla Fajta výrazně oživily nervně tikající zvuk kapely, Milesa se stala rovnocennou partnerkou i na pódiu (Sněhurka, Pikola) a Sifonovi se náhle uvolnily ruce. Nový set s projekcemi nabýval silně tanečních konotací a otevřené publikum přešlo bez stížností absenci zásadních hitů. WWW se nikdy v minulosti tolik nevzdálili svým hiphopovým kořenům jako právě nyní. Dave Herrero a jeho bluesový band poté nabídli o poznání konzervativnější zážitek, a možná právě proto splnili do puntíku roli headlinerů.

Wild Tides nepatří ani zdaleka k nejmilejším kapelám v českém rybníčku, ale je to vůbec důležité? Ostatně se Stooges ve vrcholné formě byste pokecat na pivo taky nezašli, ale stejně je milujete… Divoké přílivy se naživo prezentují neuvěřitelnou porcí energie, které se nelze ubránit – chytlavá reminiscence na to nejlepší z rock’n’rollu 50. let, dřevního r’n’b, surf rocku plus balady jak vystřižené z Pomády. Přimíchejte neurvalou pódiovou prezentaci v čele s Vegyho skokem do publika během Something Else About Her a máte v rukou koktejl, který předvedli na Besedě.

O velké překvapení se postarali olomoučtí Nylon Jail. Z introvertní formace hrající alternativní country s příchutí elektroniky během půl roku vyrostla suverénní kapela s rockovým drivem, která si poradí s hlavní scénou na letním festivale. Frontman Jiří Jirák rozpoutal bez přehánění největší show letošního ročníku. Nejprve s lehkostí křepčil na aparatuře, za zvuků Grace vylezl na konstrukci pódia a záhy na to se vypravil odzpívat další skladbu do davu fanoušků. To vše bez zřetelného zakolísání ve zpěvu a jakýchkoliv známek nervozity. Nylon Jail jsou nejenom jedním z nejnadějnějších jmen na české nezávislé scéně, ale především parta vynikajících hudebníků s nezaměnitelným frontmanem. O povedené zakončení festivalu se pak na hlavní stagi postaral Kapitán Demo alias „nejslavnější“ raper všech dob, který zaujal svým přesně mířeným sarkasmem a MC Úhlem pohledu na metrových chůdách.

Letošní ročník znovu potvrdil smysluplnost cesty, na kterou se Beseda u Bigbítu vydala – lokální hudební festival lze uspořádat i bez neustále se opakujících jmen na plakátech a návštěvníci takovou snahu dokážou náležitě ocenit. Samozřejmě ani letošnímu ročníku se nevyhnulo několik chybiček, namátkou předražená pitná voda, přehlušující se stage, obskurní soutěž písničkářů nebo vlezlá dvojice rádoby familiárních moderátorů. Nic to však nemění na celkově pozitivním zážitku.