Best of Opeth a něžné doteky black metalu

Přijde den, kdy se Alcest představí jako headlineři. Přijde den, kdy nezačnou hrát ve všední den v sedm večer, kdy se nebudou muset tísnit na kraji pódia srovnaní v řadě, kdy zahrají se skvělým zvukem a adekvátně poštovní délkou setu. Středa tímto dnem nebyla, nezbývá než doufat v projasněné zítřky. Těm, kterým nynější projasněný směr Alcest nevoní, bylo určitě po chuti, že skladby z rozporuplně přijaté novinky Shelter zní naživo podstatně tvrději a vlastně se to dá snést i bez papírového kapesníčku. A to včetně Opálu.

Středobodem vystoupení se stala starší Là où naissent les couleurs nouvelles - jeden nejlepších postmetalových produktů vůbec. Neigův growl, se kterým chytře šetří, je stále stejně intenzivní a vynahradil i téměř neslyšitelný Zerův doprovodný vokál. Publikum Opeth nemělo s Alcest problém, spíše naopak, přesto koncert nebyl tak působivý, jak by být mohl. Nebo jaký byl v nočních hodinách v josefské pevnosti. Hřálo to až se závěrečnou Délivrance s bílými kužely světla odrážejícími se od kytar. A to je pozdě. Přijde den.

Opeth mají s Alcest nemálo společného - lásku k čistému vokálu, něžné doteky black metalu, jasně ustanovenou kapelní hierarchii (frontman – nic – nic – zbytek), postupné upouštění horké páry a jistou dávku progrese. I přesto, že Pale Communion vyšlo nedávno, Opeth se rozhodli pro best of, a tak se po keltské Eternal Rains Will Come a Cusp of Eternity jelo po dosti divoké horské dráze celé Opeth kariéry. Nikoliv nezvyklý krok nabral lehce absurdních rozměrů po zjištění, že vybrané songy jsou téměř vždy otvíráky desek, tedy skladby, které mají alespoň v případě Opeth předvést tu nejzábavnější estrádu riffů. Slovy Mikaela Åkerfeldta: We are the band providing entertainment for you tonight. Ano, ale chyběl oblouk, elipsa, klidnější nebo alespoň vyrovnanější výplň prostoru. Světlou výjimkou se stala nádherná balada Windowpane, poznaná davem ještě před prvním tónem.

Křičet názvy svých oblíbených skladeb je většinou kvůli čím dál větší předpřipravenosti audiovizuálů celé show utopie, ale Opeth se několikrát snažili vzpomenout alespoň na prvních pár akordů žadoněné věci, k pobavení sebe samých i lidí v sále s nevalnými výsledky. Snaha se cení, sebereflexe taky - „Not the worst 4chord shit I ever wrote.“ Bodoval Advent, žádné Vánoce, do you like black metal? Ani tehdy se diskokoule nezasekla a středověké fresky na stěně nevybledly. Hudba Opeth je bohatá a osciluje úplně kdekoliv mezi Stairway to Heaven a Gojirou. Často se skladba změní tak často, že vlastně není poznat, jestli je stále ta samá. Možná proto Åkerfeldt nešetří proslovy ve skutečných mezerách.

I přes profesorské náznaky, které tento žánr nevyhnutelně přitahuje, působí Opeth uvolněně a podstatně víc jako kapela než Dream Theater. Horečku mi sice nezpůsobili oni, ale přece jen jsem přídavek obětoval s vědomím, že mathcorový riff The Grand Conjuration už ten večer stejně nic nepřekoná. A neodcházel jsem sám, dvouhodinový set je příliš nejenom pro mě. Pocit naplnění se přesto víceméně dostavil. Příště akorát méně best-of. Všechno nemůže být nejlepší.