Blues Alive 2014: Jam session, svářeči a kručení v břiše

Kdysi se říkalo ani ne třicetitisícovému městu malá Vídeň, dnes někdejší slávu Šumperku připomíná jen bohatá architektura, kterou po sobě zanechali rakouští architekti. Málokteré maloměsto se během komunismu ubránilo stupidním stavebním zásahům, Šumperk nebyl výjimkou. V letech 1976 – 1980 vyrostl mezi nádražím a hlavním náměstím Dům kultury, sloužící dosud. Tento článek ale není o tamější architektuře. Na turistiku totiž není během festivalu Blues Alive čas, zato monstróznosti kulturáku si užijete plnými doušky.

Devatenáctý ročník bluesové přehlídky zaplnil sál i přilehlé prostory do posledního místečka, blues se servírovalo v podstatě nonstop. Díky pondělnímu svátku se festival mohl velkoryse rozložit do tří dnů. Pátek byl věnován památce otce chicagského blues, Muddymu Watersovi, zhmotňujícímu se na Blues Alive nejen v písních. Pozvání totiž přijali jeho synové, Mud a Big Bill Morganfieldovi, které doprovodil jeden z nejlepších bluesových kytaristů u nás, Marcel Flemr a jeho hosté.

Sobotní odpoledne patřilo v Čechách usazeným muzikantům Jamiemu Marshallovi nebo jako vždy skvělému Philu Shoenfeltovi. S pauzou před večerním programem nastal pradávný festivalový problém – co a kde ulovit k jídlu. V Šumperku vás před nerozhodností uchránili. Buď jste zapadli do restaurace přímo v kulturáku a s odporem snědli předraženou krmi, nad jejímiž vtipnými bluesovými názvy by Pohlreich omdlel, nebo jste si dali flákotu venku u stánku. Vegetariáni měli smůlu, ti s méně kachními žaludky také. Gastronomické peklo se bohužel táhlo celým víkendem a nezbývá, než se omluvit všem festivalům a akcím, doteď tepaným za malou nabídku jídla. V Šumperku nebylo v neděli otevřené kromě supermarketu vůbec nic. A proč v době největší kulturní akce zeje náměstí prázdnotou, je záhadnější než Lochness s Bermudským trojúhelníkem dohromady.

Ale zpět do sálu, k večernímu programu. Polští Jan Galach Band, vítězové soutěže Blues Aperitiv, to rozjeli ve foyer, mezitím se na hlavním pódiu chystala Electric Lady. Tereza Hrubanová je sice dobrou kytaristkou, uječená image plzeňské bad girl ale nudí. O několik levelů výš byli Američané Bill Barrett a Ryan Donohue, toho času na evropském turné. Harmonikář a kytarista byli nesmírně příjemnou záležitostí a je jen škoda, že hlasová indispozice nedovolila Donohueovi více zpívat. Zbytek noci už se střídalo jedno eso za druhým. Jukka „Black River Bluesman“ Juhola a Andy Bad Mood Hudson předvedli, jak se hraje blues na dřevní nástroje ve Finsku, kodaňská parta Thorbjørn Risager Band si s blues pohrávala až s funky přístupem, vyvrcholením pak byl americký harmonikář John Nemeth s mladinkou sestavou skvostných spoluhráčů. Ti se ostatně předvedli i na nočním jamu v nedaleké pivnici s doprovodem Flemra a Ondřeje Konráda.

V neděli jste mohli úpící žaludek zaplácnout česnečkou na Dixie scéně v H-Clubu. Samotný prostor vás přenesl atmosférou do westernového šantánu, a když se přidal hudební soundtrack Australanky Suzie Stapleton, českých Sarah & The Adams, divočáků The Moonshine Howlers a na závěr zjemnil bušící srdce bluesboy Martin Chik, byla iluze dokonalá.

Poslední večer opět zahajovali sousedé, Poláci Joanna Knitter Blues & Folk Connection. Slovenští Bluesraiders zaujali zpěvačkou, bohužel naprostým zklamáním byli Georg Schroeter a Marc Breitfelder Trio z Německa. Zbytečné exhibování, časté a nepovedené covery, jedním slovem katastrofa. Chuť výrazně spravili italští The Cyborgs. Dvojice ve svářečských maskách si obtočila publikum kolem malíčku během chvilky, image zkrátka není na nic. Cyborg 0 a Cyborg 1 se střídali v sólech, výborně šlapající set nenudil ani minutu. Americký kytarista Mike Zito spolu s fešnou kytaristkou Samanthou Fish sice extrémně nenadchli, ale také neurazili, profíci každým coulem. A to nejlepší na konec? Nepochybně bluesový velikán Otis Taylor, vracející se do Čech již potřetí, s taktéž mladými spoluhráči a velmi melodickým blues.

Že posledním koncertem Blues Alive zdaleka neskončil, netřeba dodávat. Kdo nejde na jam session s nástrojem, jako by nebyl, mnozí se tak s devatenáctým ročníkem loučili až s kuropěním.