Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 15.11.2019
Šumperský festival BluesAlive s prestižním oceněním Keeping The Blues Alive vstoupil do svého čtyřiadvacátého ročníku. Tentokrát žádné hraní ve foyer Kulturního domu, žádné přerušení programu delší pauzou, tedy léta zaběhaná struktura. Dobrý tah.
Zahřívací kolo tvořil slovenský dvojblok Kiero Grande a Tony Bigmouth Pearson. První jmenované, kapelu, o které se mluví čím dál více, jsem k vlastní škodě nestihl. Tony Bigmouth Pearson potěšil civilním vystoupením, když sám s kytarou, looperem a slušnou dávkou přirozeného showmanství předvedl autorské věci a prostřídal je několika osobitými covery. Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.
Slovenská předehra otevřela dveře k jednomu z dramaturgicky nejlépe postavených večerů, jaké jsem měl možnost na šumperském festivalu zažít. Tři vystoupení, každé úplně jiné, všechny špičkové. Vycházející jméno, zářící sideman, legenda.
Lizz Wright se u nás zatím předvedla spíše jako jazzová zpěvačka a čtvrteční set pro ni byl, jak sama poznamenala, návratem ke kořenům, k blues ochucenému gospelovou procítěností. Zahájila coverem Old Man Neila Younga zazpívaným tak od srdce, až se v nejednom oku zaleskla slza. Pokorný koncert postavený na jemných melodiích, které Wright tvarovala svým sametovým, specificky zabarveným hlasem, byl strhující jakýmsi spodním proudem energie. Lví podíl na tom měla i čtyřčlenná kapela. Výrazní, přesní muzikanti, kteří hráli frontwoman do not, i oni s pokorou a skromností, jež jim nedovolila zbytečné exhibování. Přídavek, taky poněkud nezvyklý jev na BluesAlive, byl naprosto na místě.
To Doyle Bramhall II tahal jiná esa. Na pódium, které kromě něj patřilo jen basákovi/klávesákovi a bubeníkovi, se doslova ležérně došoural, kolem sebe aureolu rockové hvězdy s cinkajícími řetízky a náramky, oči schované za tmavými brýlemi. Jakmile ale vzal kytaru, hned bylo jasné, proč je nenápadným sidemanem takových hvězd, jako jsou Eric Clapton, Roger Waters či Elton John. Hned taky naskočila otázka, proč, k sakru, není známější? Levoruký hráč s unikátním soundem, který je dán tím, že si neotočil struny a má tedy nízké dole, předvedl hrubý, neotesaný koncert s doslova drtivým zvukem. Jestli Lizz Wright hladila, zklidňovala a nutila doslova k duchovnímu usebrání, Doyle Bramhall oslňoval rockovou přímočarostí a blues ostrým jak břitva. A taky trochou punku, když si na závěr střihl I Wanna Be Your Dog od The Stooges.
fotogalerii z prvního festivalového dne zhlédněte tady
Klavíristce a zpěvačce Marcii Ball se podařilo roztancovat šumperský kulturák jako málokomu. Ono se totiž jen špatně odolává svádivému rytmu boogie woogie a rock‘n‘rollu v tak energickém podání, jaké předvedla tahle čerstvá sedmdesátnice. Jerry Lee Lewis v sukních, takovým dojmem působila. Nejdelší koncert festivalu stál do značné míry na individuálních muzikantských schopnostech, ale i přirozeném showmanství, které se nejvíce projevilo v letmých tanečcích či skupinových „choreografích“.
Shodnout se na tom, co bylo vlastně nejlepší, se nedalo. Každý měl něco jiného, zároveň vlastně nešlo – a to ani jednomu z vystupujících – cokoliv vytknout.
Blues Alive 14. 11. 2019, Dům kultury, Šumperk
fto © Radim Malíček
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.