Boskovice (2016): Unijazz budiž pochválen

Festival pro židovskou čtvrť Boskovice, který se konal od čtvrtka 7. do neděle 10. července, má za sebou 24. ročník. Díky opravdu pestré multižánrové nabídce se mu podařilo přitáhnout spoustu fanoušků (přes čtyři tisíce) všech věkových kategorií. Od studentů středních a vysokých škol přes rodiny s malými i odrostlými dětmi, střední generaci až po návštěvníky, kteří pamatují počátky Jazzové sekce, s níž je festival neodmyslitelně spjat.

Třicetiletí od rozprášení Jazzové sekce
V letošním roce si sdružení Unijazz, pořadatel festivalu a jedna ze dvou nástupnických organizací Jazzové sekce, připomíná třicet let od rozehnání a kriminalizování svého vedení. V roce 1986 byli uvězněni Karel Srp, Vladimír Kouřil, Joska Skalník, Tomáš Křivánek a Čestmír Huňát, duchovní otec boskovického festivalu a otec Mardošy z Tata Bojs.

Historii Jazzové sekce, ohraničenou lety 1971, kdy proběhla její ustavující konference, a 1. lednem 1988, kdy byl propuštěn poslední z vězněných členů jejího výboru Karel Srp, připomněla v boskovickém Muzeu regionu putovní výstava mapující její činnost. Na 21 panelech jsou zde zdokumentovány uskutečněné i neuskutečněné koncerty, Pražské jazzové dny, časopis Bulletin Jazz, edice Jazzpetit a řada dalších publikací. Nechybí ani zachycení kulturního a společenského života kolem této komunity a dokumentace přípravy a průběhu soudních procesů s vedením Sekce, jejich ohlasy doma i v zahraničí, ani následná soudní rehabilitace v roce 1991.

V režii kurátorky Musea Kampa Heleny Musilové se uskutečnily i další výstavy a expozice. Letos vynikla instalace Pavla Karouse, který v ní připomněl talentovaného meziválečného židovského sociologa Bruno Zwickera, který se na Boskovicku narodil. K hudební tematice se vztahovala výstava Popmuseum: Sklepy plné hluku, která zmapovala mimopražské hudební kluby devadesátých let (ostravská Cihelna, teplický Knak, karlovarská Propaganda, brněnská Alterna či Šedá litina) a šlo o navázání na úspěšnou expozici U nás ve sklepě o pražských klubech ze stejné doby vzniku.

Šestatřicátníci a filmové školy
Filmová část programové nabídky přinesla profily takzvaných šestatřicátníků. Jana Němce, Zdeňka Svěráka, Václava Havla a Jana Kačera, kteří by letos oslavili nebo slaví osmdesátiny. Filmem Věry Chytilové Šašek a královna připomenul festival v neděli v letním kině i 70. výročí narození osobitého šansoniéra a skladatele divadelní a filmového hudby Jiřího Bulise.

V Kině Panorama se ale nepromítaly jen filmy dnes už klasiků české kinematografie, ale i snímky studentů a absolventů Filmové Akademie Miroslava Ondříčka v Písku, VŠMU v Bratislavě, Filmové školy v Lodži a FAMU v Praze. Vedle produkce filmových škol jste v kině mohli vidět i dokumenty Ireny a Vojtěcha Havlových, buď o nich, nebo jež sami točili, či dokument Česká cesta režiséra Martina Kohouta, mapující českou privatizační cestu od kupónové privatizace až po aboliční část Klausovy amnestie.

Divadlo na hradě
Ve čtyřech festivalových dnech jste dále mohli navštívit workshopy, autorská a scénická čtení, výtvarné dílny nebo divadelní představení. Divadelního programu se letos podruhé ujal principál brněnského Divadla Feste Jiří Honzírek, který zároveň v pátek uvedl s vlastním souborem na hradě premiéru hry Mléko a strdí.

V sobotu bylo možné zhlédnout hned tři zajímavá představení. Nejprve dopoledne v Panském dvoře monodrama podle kritikou ceněné knihy švédského spisovatele Stevea Sem-Sandberga Chudí v Lodži, v němž se v dvojroli představil herec ústeckého činoherního studia Jaroslav Achab Haidler. S druhým monodramatem pod názvem Inspirováno láskou pak na hradě vystoupil herec brněnského Buranteatru Filip Teller. A po něm nádvoří hradu ožilo představením NOW..? Divadla Continuo, pohybujícího se na poli pohybového, fyzického a site-speciffic divadla. Při přípravě tohoto pouličního projektu se členové mezinárodního souboru nechali inspirovat bezprostředními pocity, zážitky, sny a vjemy, géniem loci boskovického hradu, novinovými články i obecně přijímanými „pravdami“, o kterých se ale moc nepřemýšlí. Kolektivní improvizací vznikl experiment divadelní dramaturgie v přímém přenosu, který hledá odpověď na otázku, zda jsme schopni říct o této době i sobě samých něco autentického, nebo už můžeme jen opakovat, kopírovat, stříhat a lepit.

Bohaté hudební menu ze zavedených i alternativních jmen
Od divadla se tímto pomalu dostáváme k hlavnímu hudebnímu menu letošního boskovického festivalu, které přineslo více jak padesát položek. Festivalová dramaturgie v něm velmi umně propojila zavedená jména domácí hudební scény (Michal Prokop v triu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem, Tata Bojs, Lenka Dusilová s Baromantikou, třicet let slavící Tichá dohoda), která jsou ozdobou mnohem větších přehlídek (TrutnOFF, Colours of Ostrava), s hudebníky a kapelami, které si naopak vyhledávají návštěvníci menších, alternativních festivalů.

Na ty jste mohli narazit na scéně magazínu UNI v Panském dvoře nebo na Palouku Potrvá před hradem. Na scéně UNI se objevila písničkářka Stinka, společný projekt Jardy Svobody z Trabandu a Fandy Holého z Kojotů, v němž představili folk-countryové písně z nedávno u Indies vydané Svobodovy desky Solo, brněnští post-folklórní Ponk, maďarský postrock Rosa Parks, polská písničkářka Agu, projekt Todda Nesbitta a OTK The Nesbitts nebo velký objev domácí scény z poslední doby Děti mezi reprákama.

Na palouku se usídlily mladé kapely jako shoegaze z Rakovníka Manon meurt, Planety, Mutanti hledaj východisko, na závěr festivalu pak Mardoša se svým DJ setem. Na hlavním pódiu v letním kině se k nim přidávaly večerní taháky z nemainstreamové scény Please the Trees, My Dead Cat, Schwarzprior, Vložte kočku nebo slovenští Los Massakeros.

Skleník patřil ve čtvrtek bluesové scéně, v pátek a v sobotu česko-německé jazzové scéně, v rámci níž před plně zaplněným sálem hráli Milan Svoboda a Michal Gera, německé projekty Dorschner-Macht-Musik či Jo Aldingers Downbeatclub nebo kapela původem z Tábora Tarapaca Jazz s půvabnou zpěvačkou Petrou a ukázkou moderního jazzu, fúzujícího se soudobými hudebními styly (d’n’b, hip hop).

Antikomunistické a protitotalitní vymezení
Zaměřením na okruh alternativních kapel, které sbírají kritické ocenění jako Vinyla nebo Apollo, se Boskovice dramaturgicky řadí po bok takových festivalů, jako jsou Litoměřický kořen, Beseda u Bigbítu ve slováckém Tasově nebo mikulovský Eurotrialog. Z menších pak třeba ještě Vlčkovice nebo Mišmaš v Bojkovicích.

Při srovnání tří moravských festivalů, Besedy, která je uprostřed léta, Mikulova, který je na jeho konci, a Boskovic, jež jsou na začátku letních měsíců, se vyjevují odlišnosti v jejich dramaturgii a zaměření. Mikulov vychází z toho srovnání jako festival nejkonzervativnější (nemyšleno ve špatném slova smyslu), Beseda naopak jako nejprogresivnější nebo nejobjevnější. Boskovice díky široké nabídce z oblasti filmu, divadla, výstav pak jako žánrově nejpestřejší. Spolu s trutnovským open airem si zároveň udržuje antikomunistické či protitotalitní vymezení, které je vzhledem k osobám, které ho pořádají, pochopitelné. A v dnešní době, kdy se prezident republiky a jeho hradní suita snaží kormidlo České republiky posunout směrem na Východ k autoritativním nebo nedemokratickým režimům, i potřebný.

V kině Panorama bylo možné na téma Zločiny českého komunismu zhlédnout filmy (Smuteční slavnost), dokumenty a přednášky. Jednu z nich o skupině bratří Mašínů měl historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek, který se systematicky věnuje československým a také polským dějinám období komunistické totality. Herec brněnského HaDivadla Miloslav Maršálek pak v tomto cyklu představil polohraný dokument Mlčení, modlitba, pokání (2011) o olomouckém arcibiskupovi a metropolitovi moravském Josefu Matochovi, který zemřel v domácím vězení v roce 1961.

Unikátní festivalový prostor v srdci města
Množství přednášek a výstav se vztahovalo i ke geniu loci města Boskovic. A zejména jeho židovské čtvrti, o jejímž stavu se zasvěceně debatovalo na stránkách Festivalových novin. S židovskou čtvrtí je festival od počátku propojen. Vznikl totiž z iniciativy místních obyvatel, kteří ve snaze zachránit židovskou čtvrt, kterou město chtělo zbourat, oslovili spolek na podporu kulturní činnosti Unijazz.

Ten v roce 1993 uspořádal první ročník festivalu s cílem čtvrť zviditelnit a přilákat k ní pozornost médií i investorů, což se po více jak dvaceti letech podařilo v daleko širším měřítku. V unikátním prostoru mezi letním kinem, Panským dvorem, zámeckým skleníkem, hradní zříceninou i paloukem před ní, farskou zahradou a synagogou vytvořili pořadatelé spolu s návštěvníky ostrůvek pozitivní deviace v moři letních festivalů. Dá se v něm stejně dobře bavit při hudebních i jiných produkcích, jako smysluplně debatovat o aktuálních politických, kulturních, sociologických a jiných tématech, spjatých s dějinným vývojem nejen této židovské čtvrti.

V tomto po staletí utvářeném architektonickém a přírodním půdorysu, vedoucím napříč srdcem města, boskovický festival v třetím desetiletí svého trvání osvědčuje svou životaschopnost a potřebnost v rámci nabídky letních hudebních setkání, které dávají přednost atmosféře setkání a žánrové pestrosti před komerční sázkou na velká jména. Unijazz za to budiž pochválen.