Brány vnímání i taneční cvičky (Spectaculare 2016)

Že je Česko – aspoň co do počtu – rájem letních festivalů, to se všeobecně ví. Horší je to s festivalovou nabídkou ve zbytku roku, o zimních měsících nemluvě…

Ale je tu jeden podnik hned zkraje roku, který nedbá na venkovní teploty a ponovoroční kocovinu, nabízí dobrý program a nečekaná místa. Logistická nebo dramaturgicko-geografická volba má svou váhu a s tím Spectaculare, jakkoli můžeme mít námitky k jednotlivým výběrům, umí pracovat velmi dobře. A je vlastně s podivem, že akcí rozvržených do více klubů není v Praze, natož jinde, zas tak moc. Žižkovská noc je specifická, protože navržená jako celonoční běh skrze pražské kluby, ale je s podivem, že v hlavním městě nefunguje showcaseový model. Tedy podnik, který nabízí v několika dnech desítky koncertů na desítkách míst, tak jak to dělá třeba na Slovensku bratislavský festival Waves (a třeba Nouvelle Prague je “uvázaný” v pivovarském dvoře Staropramenu).

Loni se daly vidět netradiční produkce kromě domovského Paláce Akropolis i v DOXu, Planetáriu nebo dokonce v Chrámu u Salvátora, letos Spectaculare otestovalo Jazz Dock, Klementinum nebo The Chemistry Gallery, která sousedí s oblíbeným elektronickým klubem Neone. To byla vůbec dobrá volba, která nabídla interaktivní výstavu, členitý prostor pro dva bary a podzemní taneční sál, odpočinkové zóny. Tam se odehrála hned otevírací párty, na níž jste si mohli pozorně prohlédnout a proslechnout, jestli je Aid Kid opravdu takový objev, jak se píše (ano, i když objev…), na níž jste mohli vidět Floexe coby dje, který vypadá za mašinkama jako středoškolák na atletické dráze, a ano, mixování diskotéky mu jde velmi dobře. Plný sál a vůkol všechny útroby byly předzvěstí dobré návštěvnosti i následujících večerů... Další festivalové střípky berte jako doplnění reportu z magazínu Full Moon #58.

Ticho, jak ho neznáte
Showcase britského labelu Erased Tapes v Paláci Akropolis byl pro pozorné posluchače bez tanečních podkůvek, ovšem dům byl plný. Michael Price předkládal neoklasické kompozice ve dvojici s violoncellistou Peterem Gregsonem, ale žádaným vybočením zcela v duchu festivalové dramaturgie bylo Masayoshiho Fujity, který si nesl bohaté břímě vibrafonu. Ten obtěžkával neočekávanými, zdánlivě nehudebními předměty, a to způsobem vědeckým, stejně jako hravým, takže ve výsledku to působilo jako zvláštní hodina ještě zvláštnější hudební výchovy. Dalo by se to snadno přirovnat k dřívějším spektakulárním vystoupením, když ne rovnou ke klavírnímu pokušiteli Hauschkovi, tak k nevážně éterickému Nilsi Frahmovi. I když u každého z nich dopadaly špendlíky na zem s různou razancí.

Rival Consoles znamenal paradox převrácené ponožky: abyste plně docenili studiovku Howl, musíte vidět Westa osobně. Jeho chytré IDM postavené na měkkých beatových kopancích, které jsou nadnášené atmosférickými soundscapes, připomíná tvorbu Davea Harringtona z Darkside, jen není tak působivé. A jakkoliv jste mohli mít problém s tanečnějším pojetím setu v Akropoli, který vycházel vstříc dancefloorové klubovce a byl snad až příliš hladký a omyvatelný, ve skutečnosti pomohl odkrýt hloubku alba Howl. House je najednou dostatečně deep, basové vrstvy jsou těžší a dropy příjemně nesnesitelné, zvonivé repetice i civilní zvuky nenásilné a funkční.

Ženy, jak je ne-znáte
Většině festivalových večerů se po dramaturgické stránce dalo vytknout jen máloco, ovšem přešlapem zavánělo zařazení slovenského hudebníka Stroona. To je typ umělce hledajícího, ten nikdy nezůstane u jednoho stylu, proto taky tvoří sólově, ale i ve větších projektech, je schopný být spoluhráčem i osobitým djem. Loňské postmetalové EP Chosen Months znamená v jeho tvorbě úkrok nečekaným směrem a je otázka, jestli jde o další z řady experimentů, nebo si jen potřeboval odpočinout od toho, čemu se věnuje nejvíce. Tripple Farewell je jedna z nejlepších elektronických nahrávek roku 2012 ve východním sektoru a nestojí jen na nezvyklosti vibrafonu. Jenže koncertní set byl více než rozpačitý. Prostoru pro experiment, nečekané zvukové vrstvy nebo kompoziční hrátky se zcela vzdal a vsadil na fádní postdubstepový koncept, který nefungoval snad ani minutu. Už dlouho jsem neviděl tak zoufale nefungující snahu o gradaci, na nástupy takřka nikdo nereagoval, beaty propadávaly někam do sklepení bez valného zájmu publika. Nepovedený večer ale nemusí nic znamenat, viděl jsem Stroonovy velmi zdařilé koncerty.

Emika je žena-vamp, vlastně ani nevím, jestli by mě zajímalo, jak vypadá bez mejkapu a dalšího designu, i když žena by měla být nejkrásnější nenalíčená (říká se). Ale bavíme se o umělkyni, že ano. Albový vrchol měla podle všeho přes pár lety s kouskem Dva, tehdy ještě u Ninja Tune, tam jsem jí to všechno věřila, tam bych šla do kolen i do naha, když by na to přišlo. Ale poslední studiovka Drei tak přesvědčivá není, živý set byl tudíž otázkou. Mohlo to být tím, že před ní vystupující a toho večera zcela marný Stroon nenastavil laťku příliš vysoko, mohlo to být tím, že obecenstvo jí zobalo každý drobek beatu, každé hnutí blonďatého mikádka. Velmi dobře zvládnutá choreografie, vědomí svého sex appealu, výborné nazvučení a taky cit pro dramaturgii setu znanenal čím dál větší aplaus a hladové oči mužské části publika. Emika umí být chladná i žhavá najednou, na téhle protichůdné kombinaci funguje její fluidum. V některých momentech mám pocit, že je to ta chudší sestra Roisin Murphy a že její hra zůstane vždycky hrou na něco, ale to jsem možná až moc přísná. Jeden z nejlepších tanečních setů v rámci Spectaculare. Emika dává ráda na odiv své české kořeny a její Pražané jí velmi dobře rozumí. Kvalitní koženkové disko? Huba mě bolí od polibků.

Když pady nedopadají
Jiný večer, jiná showcase - tentokrát amerického labelu n5MD, a to v The Chemistry Gallery, která je pro tyto účely krutě nevyužívaná. Ne, není třeba si hrát na to, že všechny festivalové podniky jsou plné k prasknutí, kromě hypeu hraje svou roli samozřejmě i žánrové ukotvení vystupujících. A jednočlenný francouzský projekt Ocoeur elektronického hudebníka a grafického designéra Francka Zaragozy, to není zrovna páteční párty tip. Ovšem jestli křížení ambientu a syntezátorových ploch mohlo naznačovat příbuznost s Arovanem nebo Hior Chronikem, nic nebylo dál pravdě. Tohle nebylo vzývání vesmírných dálav a klepání srnčích kopýtek na zamrzlé jezírko, ale prskající IDM, připálené field recordings a samply tak těkavé, že měkké a ohebné syntezátorové plochy je nestačily zalévat. Horká a originální pánev labelu n5MD.

Vittoria Fleet je úkaz, který nefungoval na každého. Málokdy se mi stane, že musím do druhé řady, abych se ubezpečila o tom, že zpěvačka nezpívá na playback, a u ní mi to stejně nikdo nevymluví. Škatulka “inteligentní electro-pop” je zrádná jako slunce v zimě, a pokud je chcete přirovnávat třeba k Rangleklods, musíme se bavit minimálně o vyhranosti. U téhle dvojice jste měli pocit, že mají tak třetí koncert, a kromě podezřele šejdrovitých vokálů nefungovalo ani zpěvaččino charisma. Hecování publika bylo jako z lepší školní besídky, rádobyladné pohyby paží na podporu gradace spíš zoufalé. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli paličky v jejích rukou skutečně dopadaly na pady, nebo jestli to byla jen hra. Hra na hru...

Vystoupení italských port-royal bylo z kategorie těch nejpřekvapivějších. Jednak místo tříčlenné kapely dorazili pouze dva, druhak místo postrockově ambientních textur s shogazeovými záchvěvy zněla mišmašová bordelózní elektronika. Náslech jejich alb byl zhola zbytečný, protože dvojice překvapovala neustálými zvraty, výraznými breakbeatovými kotrmelci, ale i industriálními nástupy nebo špinavými diskotékovými šlehami. Jeden se chystal odpočinout si a na závěr večera se dostat do nočního modu, ale schytal neodhadnutelnou, stále strhující palbu elektronické masy. Bylo to hutné, bylo to vláčné, bylo to… jak říkají Slováci: ako by nás chceli rozmliaždiť.

Napříč radostí
Bylo radost sledovat souhru Frederica Robinsona a Kordze. Jedna věc jsou dramnbejsové základy a muckaté muchlování s popinou, ta druhá tanec za mašinkami a syntezátory, když si oba navzájem lezou do těch svých, ruce propletené jako chobotnice z nultého patra a ještě se tomu smějou jako blázni. Kordz zároveň zjemňuje a zrychluje Robinsonovy breakbeatové linky, kterou jsou jinak příjemně inovativní, jako by zajíkavé, hravě klopýtavé. Dá se na to tančit, ale není to prvoplánové a vděčné, jak by se slušelo na tradiční párty. Bylo příznačné, že tahle seance se odehrála v přízemí Crossu, protože ve sklepě byli ještě progresivnější a temnější beatoví snovači.

Mezi nimi vynikal brněnský bastlíř Leoš Hort alias HRTL, který na vlastním kazetovém labelu Bükko Tapes vydává tuzemské i východoevropské producenty a který své barevné techno staví na modulárních syntezátorech. V Crossu si kejsy postavil uprostřed klubu, což u každého nového příchozího automaticky vyhazovalo ruce nahoru. Hradba podsvícených cajků s milionem barevných drátů vypadá jako palubní deska kosmodromu a celá seance zas připomíná blízká setkání třetího druhu. Tvrdý house, měkké techno a nenažraný breakbeat s nezaměnitelným analogovým feelingem je pro mladé nové a starým připomíná doby, kdy tyhle žánry za sebou neměly mezižánrový incest posledních dvaceti let. V současnosti jeden z nejpřesvědčivějších „djů“ na domácí scéně (doporučujeme např. jeho vystoupení v kulturní sportovně Radlická 15. března na akci Cover Moon).

Hodnotit Spectaculare s předchozími ročníky je sice možné, ale taky zbytečné. Můžete srovnat celkovou návštěvnost, věhlas headlinerů nebo objevnost a symbiózu umění s prostorem, ale… Že některé komorní věci by lépe vyzněly v DOXu než v Akropoli ví pořadatelé sami, stejně jako ví, že značka se posiluje kontinuální kvalitou a šmejděním v mezích udržitelné alternativy. Pokud nehledáte přímo avantgardu nebo průbojné experimentátory, ale máte v kabelce brány vnímání, šminky, polštářek i taneční cvičky, tady užijete během čtyř týdnů všechno. Jako u maminky.