Jáchym Krohe | Články / Reporty | 05.12.2012
Nedělní koncert Archive, početně masivního trip-hop/progrockového kolektivu z Londýna, byl pro mě v jistém smyslu novým zážitkem. Až při cestě tramvají jsem si uvědomil, že je to první koncert, na který jedu úplně sám, forever alone bez kamaráda, spřáteleného gangu nebo prostě kohokoli, s kým má člověk na koncertě potřebu diskutovat kvalitu poslední desky a piva v klubu, případně nepohodlné rozměry postavy bránící ve výhledu na pódium. Najednou jsem se začal cítit jako ta blonďatá slečna z videoklipu k Bullets, která zjistí, že naproti ní sedí ve vlaku její vlastní temné já a že asi nebudou úplně kamarádky. Introvertní náladu umocnilo nejen počasí za oknem tramvaje, ale o chvilku později i první tóny syntezátoru a kytary, které dávaly jasně najevo, že se celý večer ponese v atmosférickém, až filmovém duchu. Vnímat koncert jako soundtrack k neexistujícímu filmu nebylo vůbec těžké, projekční plocha zůstala až do přídavků vypnutá a nabízela se tak jako tabula rasa pro vlastní scény z různých končin duše.
Na pódiu se postupně střídali čtyři vokalisti, kromě základní trojky Pollard Berrier, Dave Pen a Maria Q i nová Holly Martin, která vypadala jako popovější Zola Jesus. Archive tak dostali dost prostoru k vyjádření všech emočních poloh, které za všechny ty roky do svého archivu nasbírali. Berrier svým falzetovým „watch out, my angel, watch out“ odstartoval přehlídku velkých hitů kapely a u mikrofonu se postupně střídaly mužské a ženské vokály. Později se celý ten imaginární soundtrack k filmu přelil v pásmo z aktuálního alba With Us Until You Die, které přehráli skoro celé. V sále začalo přibývat marihuanového kouře, a tak jsem určitě nebyl jediný, který přestal vnímat hranice mezi jednotlivými songy, a na útržky z textů začal asociovat náhodné kousky vzpomínek, nočních můr a představ, které se pak v různých úhlech a kombinacích odrážely od projekčního plátna a zavěšené diskokoule do všech koutů sálu.
Brouzdání v emo vodách se překlopilo do paranoidních vizí až skoro ke konci koncertu se songem Dangervisit, (což je mimochodem i název vlastního labelu, pod kterým Archive vydali aktuální desku) a imperativní výkřiky „Feel! Trust! Obey!“ navodily atmosféru předposledního alba Controlling Crowds. U stejnojmenného songu začala zářit i projekce, ze které postupně vystupovali lidi v bílých maskách, seřazení jako ovce na porážku, a Berrier k tomu přesvědčivě deklamoval, „Stay on your knees with your cross and don't tell me to know so; the world is my playground too and I refuse to follow“. Na závěr dvou pásem přídavků zazněl singl z téhož alba, na který očividně všichni fanoušci čekali. Už zmíněný videoklip k Bullets zaplnil tísnivou existenciální projekcí dřív prázdnou plochu a nenechal žádné místo pro vlastní myšlenky a nálady. Schizofrenní postava, ujíždějící vlak a zhmotněný osobní stín, svíjející se v bláznivém tanci, se sice později přeměnili v ujíždějící tramvaj a bezdomovce svíjejícího se v záchvatu kašle, ale něco přece zůstalo uvnitř. Takový malý stín, který v každém fanouškovi posedle tančí a nutí zůstat s Archive „until you’re dead“.
Archive (uk)
2. 12. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.