Brutal Assault 2017: bolest s růžovou mašlí

Nebe je dneska milosrdný, nesnažím se prokouknout pletichy těch nekonečnejch temnejch mraků nad hlavou. Někdo říká, že letos je to spíš o tom přežít, než prožít. Prožitek s pudem sebezáchovy? I v poslední den důkladný kontroly u vstupu a zpoza rohu pozitivní neo prog Disperse. Jen procházím, možná, že je to na podobnou notu jako loňský set Pliniho. Dva větráky a zpěvák? Kytaristi po stranách točej vlasama a ten uprostřed drží pózu. Jenže Svart Crown k tomu všemu navíc umí sakra dobře hrát. Francouzi metalu hoví, co na tom, že to celé nápadně připomíná polské Behemoth. SikTh, muzika bez barevnýho plátna za zadkem, circlepit na objednávku. Dva vokály, dvakrát víc bratrský lásky. Vyžádanej aplaus pro Disperse i Architects, jistý čistý zpěv, celkově příjemné, nikoliv strhující. "Banda čtyřicátníků, co si plní svý sny o návratu na pódia," konstatuje kolega.

Ten čokoládovej veganskej koláč od Kafky je děsně návykovej. Jako by se z toho všeho pomalu stával rituál. Prong zatím na pravý stejdži ukazují, jak se dá propotit vlastní merch. Nejčervenější bicí souprava, nejvíc groovy zvuk i neroztancovanější thrashovka na festivalu. While She Sleeps? Muzika, kterou poslouchaj i velcí kluci, ale nepřiznaj to, protože ji poslouchaj jejich holky. "Vezmi mě na koně a voběhni se mnou ten circlepit!" Velká Chuchle uprostřed pevnosti, dívky a ženy na ramenou, absolutní párty pod i nad hlavama. Jeptišky v minisukních, přes hrazení postupně letí trika Pantery, Children of Bodom, gumáky, umělý péro... Hej, kdo hodil to dildo?! "I love you fucking fuck," křičí Lawrence Taylor a v závěru přidají Britové i krátkou coververzi One Step Closer od Linkin Park. Ne(vy)nucená pieta a vzpomínka na Chesterovo charakteristický "Shut up when I'm talking to you. Shut up, shut up, shut up".

fotogalerie z festivalu hledejte tady

Dokud nezařveš, necítím tě ani v konečcích prstů. Zprvu jen lehký vibrace, buď milosrdná, pokorně trpím. Jako PJ Harvey v zádech s Celeste, kropenatý mraky a bolest ovázaná růžovou mašlí. Naprosto utopený čistý zpěv netupí ostří a Oathbreaker zasazují hluboký, chirurgicky přesný rány. Nikdy se neotočíš k muzice zády, pokud před tebou klečí na kolenou, tak jako Caro Tanghe. Pohroužená sama do sebe, na samý hraně mezi teatrálnem a absolutním prožitkem. Extatický závěr setu a vějíř slunečních paprsků, prvních za dlouhou dobu, kterej připomíná, že naděje tu stále ještě je, i když má v očích slzy a na plicích horkej tér. Před pěti lety jsem po zkurveným setu Ministry říkal, že tohle všechno mělo zůstat jen jako hezká vzpomínka, a upřímně netuším, co říct k Tiamat. Co se to sakra stalo z očekávanýho živýho provedení zásadní žánrový desky Wildhoney? Johan Edlund v černým stetsonu, ambientní meditace přerušovaná nesmyslným blábolením, lacinejma fórkama a nesoustředěným zpěvem. Moc chlastu? Lajna? Všechno dohromady a ještě repete? Tragikomické finále, kapela odchází, ale Johan se stále plouží s mikrofonem po kraji pódia: "Chlapi, respektujte svý ženy a vy ženy... no to je jedno."

Architects nejsou moje vyložený guilty pleasure. Žádný pokrytectví, užívám je beze studu. Zprvu epileptická světelná show, chůze po odposleších, muzika, kterou máš v ksichtě, ani nemrkneš. Jenomže to, co před třemi lety fungovalo bezezbytku, tentokrát působí formálně, chladně, profesorsky. Jasně, velký kapele už nemůžeš vzít pompu, okázalost, ale vzpomeňte na Dilindžry při jubilejní dvacítce, ještě před osmou večerní. Bylo to sprostý, syrový, upocený, mastný, ale krásně opravdový. Přesně takový, jací dnes rozhodně nebyli Architekti. Pozdní večerní kroužek dezolátů u prázdnýho automatu na vodu při oldschool doomovým setu Incantation. Tohle je něco, po čem nejdeš, co ti pevnost jednoduše přihraje. Stejně jako neuvěřitelnej dav na půlnoční scéně s Mayhem. Veselý divadýlko s bubáky a Attilou, kterej vypadal jako ta bába s otráveným jablkem z Disneyho Sněhurky. Ďábel tělo na tělo, dvoumetrovovej zlatovláska, kterej mi při svým tanečním exorcismu neustále ojíždí nohu, ohlížím se naposled, jeden rozlučkovej panák vodky na ambientní stagi. Realita je blízko, někde za tou branou, ale ještě jí nechám chvíli tápat, protože jsem to všechno nasál, protože teď z toho chci nějakou dobu žít.