Brutální vrcholy i éterické okamžiky (Creepy Teepee)

Creepy Teepee má za sebou desátý ročník a já svůj první. Jakub Hošek z kolektivu A.M. 180, který za ním stojí, mi říká, že sami nemají rádi označení festival, protože ho vnímají jako třídenní showcase nejaktuálnějších tendencí v širokém spektru současné hudby, a pokud se ho účastní české kapely, tak to není úlitba domácímu publiku nebo kamarádská výpomoc, ale prezentace tuzemské tvorby, která má na to, aby obstála v širším měřítku. Začínající rapové hvězdy se ocitají v lineupu vedle kytarovek, hardcoru nebo elektra, a to jen na dvou stagích, takže o příjemné kontrasty na malém prostoru je i díky originálním outfitům velké části účastníků postaráno.

Letos se Creepy Teepee na poslední chvíli přesunulo, a to do travnatého nádvoří místního Církevního gymnázia, příjemně členitého a vegetací porůznu odstíněného prostoru, kde se skupinky diváků můžou kdykoli volně rozprchnout, pokud právě nechtějí sledovat dění na hlavní stagi. Tu doplňuje znovuotevřený klub Garáž – má devadesátkový šarm, který by se ve správných rukou mohl stát součástí kutnohorské alternativní scény. Časté změny míst doprovází festival už od začátku, což je dáno i tím, že místní k němu mají stále ambivalentní vztah. Na druhou stranu Creepy Teepee díky tomu zpřístupňuje skrytá kutnohorská zákoutí a nevyžádaný pop-up efekt může být pro město i akci atraktivním zpestřením.

Hned první odpoledne okouzlí kontrastní dvojblok na venkovní stagi. Svěží trojčlenku Omni v klasickém složení basa, kytara, bicí by šlo charakterizovat jako poctu bluesrockové linii sólové tvorby Lou Reeda, doplněnou o mladistvou energii a lehce psychedelické kytarové vyhrávky. Cover ZZ Top ke konci setu potěší. Následně publikum roztančí bizarní one man karaoke Seana Nicholase Savage. Jeho přednahrané podklady jsou skladatelsky stejně důmyslné jako hitové a hlasový projev je spolu s přepjatými gesty dostatečně výrazný na to, aby jej bylo možné zaškatulkovat jako pouhou reminiscenci na devadesátkovou popovou scénu, ze které si láskyplně utahuje.

TOHLE NENÍ BURNING MAN

Adamn Killa, mladý raper z Chicaga, s sebou přiváží i partnerku Killavesi, která s vlastním dívčím doprovodem vystoupí ještě jednou sama během sobotního odpoledne. Killova ležérní flow nepůsobí unyle, i když jde o čistší, popovou až soulovou odnož hiphopové scény. Set přináší i lehký políček gender equality vlajce, která visí vedle pódia, když Killavesi s dívčím doprovodem plní spíš roli tančícího křoví v plavkách a vzájemně se polévají vodou. Stejně rychle ale dokáží oba rappeři navázat na společné EP Lover Not a Killer, které je podbarvené zasněnými romantickými melodiemi, do nichž se prostřednictvím textů plíží temný stín příběhu Bonnie a Clyde. Rapové sety španělské formace Young Beef a právě Killavesi (která snad až příliš spoléhá na playback) strhnou nejvíc a je vidět, že pro velkou část publika jde o vůbec nejatraktivnější jména víkendu.

Přebíhám, abych v Garáži poprvé viděl brněnské Rutka Laskier, kteří potvrdí pověst skvělé živé kapely. Syrová energie je pro tenhle styl nutností, Laskier k ní přidávají i výjimečnou textovou poetiku - brutální vrcholy se mísí s éterickými okamžiky, takhle vypadá pravé hardcore. Zakončení prvního dne se nese v podobně romantickém feelingu a brutální sílu nahrazuje ladný projev: Lubomyr Melnyk, žijící klavírní legenda, bůh se stříbrnými vlasy a vousy, trpělivě vysvětluje publiku pozadí vzniku každé skladby a nejde o povinnou vatu. Pro svou hbitou hru využívá podle některých zdrojů i techniky z bojových umění a podobné naladění před každou skladbou publiku pomáhá hlouběji proniknout do důmyslné struktury jeho kompozic. Závěrečná skladba Windmills nás provede postupnými změnami dynamiky až do okamžiku “kdy se starý mlýn nedokáže vyrovnat s náporem větru” a změní se v prach. Melnykova skladba svým křehkým koncem nepřipomíná destruktivní sílu, ale nový začátek, kdy se rozpouští to, co skladatel pečlivě budoval v první půlce skladby.

Creepy Teepee není akcí, která by návštěvníky nutila přebíhat mezi stagemi, nemusíte řešit dilema, kam dřív skočit, a zbývá i hodně času vychutnávat si piknikovou atmosféru historického areálu. Potkávám staré známé i nové tváře, a i když je hodně lidí extravagantně vymóděných, nejde o žádný Burning Men. Velkou část publika tvoří, i díky napojení na kolektiv A.M. 180, studenti výtvarných škol. Příjemnou atmosféru podporuje skupina místních „strýců”, kteří pracují jako sekuriťáci.

Fascinovaně se dívám na pražský Orient, který si v nové sestavě i brzkém sobotním čase získává publikum emo-popovým setem a dokazuje, že obstojí i v mezinárodní multižánrové konkurenci. Následuje britsko-francouzský dandy v rokokové košilce Lauren Auder, který hlasem i pomalejším temným barokním popem může připomínat King Krulea, přičemž oba vydává newyorský label True Panther. Oproti Kruleovi si Auder hraje s motivy atmosférických soundtracků brakových filmů 70. let a mísí je v originální kombinaci s náboženskými vlivy – ať už v aranžmá skladeb nebo v samotných textech. Auder je ve své gotické poloze, dané oblečením, barvou hlasu i neustálým posmutnělým úsměvem na tváři, autentický možná i díky dospívání v izolaci na internátní škole přiléhající k rozlehlé katedrále v Albi, z níž utíkal, aby přijal nabídku k vydání první desky. Objev letošního ročníku Creepy Teepee.

PADLÍ ANDĚLÉ I DISKOTÉKY

Svěží indie kytarový projev (Sandy) Alex G je po Auderovi a Killavesi příjemným osvěžením. Hudebník, který zaujal kritiku svými lo-fi nahrávkami z vlastní ložnice a talentem napsat neotřelou a zároveň chytlavou popovou melodii, je i zkušeným studiovým hudebníkem a řídí živou kapelu Franka Oceana. Spolu s doprovodem zahraje set evokující Dinosaur Jr. nebo Sebadoh. Sehranost hudebníků naruší potíže se zvukem, které jsou ale jinak během celého víkendu výjimečné.

Ouklou nás před setměním přivítá v Garáži křehkým elektropopem s výraznými vizualizacemi. Mladá francouzská producentka se v nich vrací do dětských vzpomínek, které mísí s futurologickými výjevy. Něha a hledání kořenů, meditace s otevřenou náručí a tak trochu klid před rock‘n‘rollovou bouří.

Zjevem dalšího padlého anděla fascinuje i sexy outfit Eliase Bendera Rønnenfelta z Iceage. V bílém obleku s bowieovskou orientální sametovou košilí a zároveň naštvaným i nejistým pohledem se pohybuje po pódiu jako lev v kleci. K Iceage jsem vždycky přistupoval poněkud skepticky, možná za to může i ten pseudoatraktivní název kapely. Poslední album Beyondless slibovalo ale zajímavý posun ve zvuku a pro kapelu výzvu, jestli dokáží přenést nový, bohatší zvuk i do živého hraní. Bez problémů. Rønnenfeltovi věřím každé gesto a okamžitě beru zpátky jakékoli pochyby. Spíš než Bowieho evokuje Micka Jaggera nebo Nicka Cavea na vrcholu sil, a přitom nejde o lacinou nápodobu. Jeho nonšalantní napruzenost se jeví jako upřímná snaha nedělat z temných skladeb jen kolovrátek hitů pro fanoušky. Vrchol festivalu. Ten umocní ještě skutečnost, že celá kapela, stejně jako další vystupující, chodí volně po areálu a zjišťuje, kdo kde bude hrát.

Atmosféra na konci je podobná závěrečným diskotékám na školách v přírodě, a to díky vystoupení další legendy Calvina Johnsona z kultovních K Records, který roztančí celé nádvoří, a švédské sestavy Makthaverskan, jež připomíná Roxette s chraplákem Bonnie Tyler a kytarovými vyhrávkami oscilujícími mezi The Cure a Johnnym Marrem. Tvrdé jádro fanoušků zůstává na noční elektro dojezd na afterparty dál v centru Kutné Hory. Na nostalgii bude čas přes rok, dlouhé čekání zkrátí další koncerty v režii A. M. 180. “Vznikají tady spolupráce mezi hudebníky, vzájemný hostování na deskách a zároveň zveme lidi, který byli pro současnou nezávislou scénu klíčový. A tyhle kontexty a souvislosti jsou pro mě zásadní,” uzavírá Jakub Hošek.