Shaqualyck | Články / Reporty | 21.06.2014
Viróza, kosa a zatažená obloha, to nejsou zrovna ideální předpoklady pro výjezd na hudební festival. Ale nakonec jsme vyrazili a nelitovali. I přes nižší teploty si v pátek na nádvoří zámku Žerotínů v samotném centru Valašského Meziříčí našlo cestu několik stovek natěšených diváků. Pódium na náměstí tentokrát chybělo a zámecká rekonstrukce zkrouhla festivalový areál o nějaký ten metr čtvereční. Oproti loňskému roku překvapil na první pohled skromnější program, i přes úsporná opatření se však organizátorům podařilo sezvat úctyhodnou sestavu účinkujících, zahrnující řadu zajímavých zahraničních hostů, osvědčené domácí stálice, ale i slibné nováčky. Už z dálky nás vítal Ivan Hlas s návykovou odrhovačkou Malagélo. Neviděl jsem ho léta, evidentně zhubnul a s parádním páčem připomínal v podvečerním světle jihoamerickou indiánskou babičku. I když jsem z Šakalích let dávno vyrostl, musím uznat, že jeho jednoduché post-sametové rock’n’rollové popěvky na lidi pořád spolehlivě fungují. Stačí tam dát „Jednou mi fotr povídá…“ a pohupují se všichni napříč generacemi.
Chvíli nato už si dáváme přednost u výčepu s basákem z ille, kteří se zrovna chystají začít na II. nádvoří. Ke zpívající dentistce MUDr. Königové mám poněkud zvláštní vztah, neboť jsem coby školou povinné robě navštěvoval ortodontistku téhož jména. Asi před rokem jsem ji viděl solitérně předskakovat maskovanému choti Kittchenovi. Dnes je ze sólového projektu čtyřčlenná kapela, venku mají desku Ve Tvý skříni a stačí mi dva, tři songy, abych uznal, že tenhle upgrade byl trefou do černého. Producentský rukopis Dušana Neuwertha je z jejich zvuku slyšitelný, ale o žádnou kopírku Tatáčů se nejedná. Procítěné texty, melancholie místo hravosti. Jediným rozvernějším kouskem byla chytlavá singlovka Holka ve Tvý skříni s živým ukelele. V apartních botičkách střídala povážlivé vyhublá zpěvačka nástroje a z chladného počasí si stavěla oslí můstky. Nejlepší kousky? Zmrzlou, Island a Lednáčci od Vypsané fiXy, jedna z nejlepších coververzí, jakou jsem kdy slyšel. Pak už jsme se odebrali do M-klubu držet pozice na Houpací koně, které na cestě z Ústí nad Labem potkala zácpa, ale jejich zpoždění nebylo dramatičtější než obligátní potíže se zvukem, které tu trápí kdekoho. I přes to pro mě byly Houpačky nejlepším koncertem prvního dne. 40 a ½, Vesluju, bladerunnerovský Deckard, závěrečná Doufám… nekompromisní kytarový vítr s vyžilým vypravěčským vokálem Jiřího Imlaufa. Jeho nasazení nemá obdoby, ten chlap by na pódiu nechal duši. „Naděje je“?! S takovým refrénem dokáže přijít jedině učitel češtiny.
Nakonec jsme stihli i část setu Fernanda Saunderse, který přijel s přídomkem „basák Lou Reeda“. S davem si pohrával a vyzařoval z něj neuvěřitelný klid a vyrovnanost. Dřevo mu ožívalo pod rukama a jeho mrštné prstové ekvilibristice nebylo možné vytknout ani ň. Přesun na Nebe. Frontman oslavuje Lucii z Legosvěta, fanoušci křepčí. Zní to jak Kryštof bez Krajča, a tak raději prcháme ochutnávat dobroty maskovaného kuchaře Kittchena. Doprovodné kuchtíky nechali s Tomášem Neuwerthem doma a na úvod dali Fotra a Berlín v totálně zpřeházených aranžích, jako by chtěli připomenout, že mají venku čerstvou desku remixů. V novinkové Sestře podrtili ajfouny a oznámili natáčení dalšího alba. Nejsilnějším momentem byl Exit, který vyvrcholil výbuchem poctivého rockového divošství a připomněl mi, jak moc postrádám kopřivnickou Nieriku. Zakončujeme na I. nádvoří s kovbojskými hipísáky Simeon Soul Charger, ve kterých je slyšet všechno možné od rockově psychedelických Steppenwolf a Guess Who až po Johnnyho Cashe a Black Sabbath. Virtuózní blázinec s proklatě dlouhými dredy a dvojníkem mladého Franka Zappy na postu zpěváka. Nejednou mi hlavou bleskla vzpomínka na Spinal Tap, nejslavnější a nejlegračnější fiktivní kapelu všech dob. Pánové byli v pohodě, vtipkovali („Louder?! Sir, calm down, this is a rock show!“) a svůj set završili šamanským kytarovým rituálem okolo lišáckého bubeníka. Senzace. A těch pár kapek na závěr? Znamení, že je čas jít na kutě a načerpat síly na druhý den.
Valašský špalíček
20.6.2014, Valašské Meziříčí
foto © žakelýna
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.