Cesta do monofantazie (Mono v Podniku)

Mono nadšeně ohlásili spolupráci s věhlasným animátorem Kódžim Morimotem. Zklamání přišlo záhy, když bylo jasné, že patnáctisekundový záblesk není poutač, ale celé video. Miniaturní plocha, která nestačí animaci ani hudbě Mono, aby mohli sdělit cokoli koherentního. V případě skupiny pracující s hudebním časem (terminus technicus) i hudbou epicky působí něco takového až absurdně, neboť tu je možné vnímat jen jako celek, ať už jako skladbu nebo album. Přísné oddělení desek Rays of Darkness a The Last Dawn působí podobně křečovitě a nepřirozeně. Ačkoli rozdíl mezi nimi je, obálky i názvy obou vybízí k jejich vnímaní jako celku a vzájemně se doplňujících desek. Tomu odpovídají i stopáže, jejichž součet tvoří průměrnou dobu jakéhokoli alba Mono. Ale za dvě desky fanoušek zaplatí víc než za dvojelpíčko. To, že na jednom z nich poprvé za patnáct let absentují orchestrální nástroje, není nijak zvlášť určující, protože je to práce s dynamikou, zvukem kytar a kompoziční postupy, které utvářejí typický zvuk kapely, v němž smyčce hrají důležitou roli, ne však zásadní nebo nezbytnou.

Ostatně dvě skladby z desky Hymn to the Immortal Wind, Pure As Snow (Trails of the Winter Storm) a Ashes of Snow, neodmyslitelně patří k vrcholům každého koncertu Mono a obejdou se bez smyčců naprosto sebejistě. Ono je to takové nadužívané rčení, ale kouzlo poštovních rockerů z Japonska tkví především v živém podání pečlivě komponovaných instrumentálních skladeb/příběhů. Tenhle rok jich odehráli 55, z toho 37 koncertů tvořilo zimní turné. A pokud jsou zdroje důvěryhodné, všude hráli stejný set s tvrdošíjnou pokorou a odevzdaností samurajů. I když na nich byla znát únava a Taka nevybouřil vichřici ze svého pink reverbu tak intenzivně a s takovým prožitkem, jako když je posvícení, musela každého přesvědčit o tom, že i zvuk může být samostatným narativním prvkem. Pokaždé, když vystřihne noiseové shoegaze „sóličko“ (udělám to za vás: POZOR, VTIP!) s kytarou zapíchnutou hlavou do podlahy, jdu nelítostnou vánicí. Pokud se podíváte na fotky lidí z koncertů Mono, tak jsou většinou všichni mimo, hlavně duchem. Zasněné pohledy, zamilované pohledy, někdo pláče, jiný na hodinu a půl zavře oči. Představte si, že tohle lidem děláte pětapadesát dní v roce.

Rays of Darkness vypuštěná jako první nevybočuje z předešlé tvorby, možná k ní má mnohem blíž než příliš klidná The Last Dawn. Na té dostaly nezvykle velký prostor klávesy, kytary zní jako doprovodný nástroj, avizované žhnoucí riffy a doomové rytmy se na temnější desce nejspíš ztratily v překladu. Zato použití vokálu - vůbec poprvé v historii Mono - je překvapením, a to o něco větším než v případě Earth, kteří zpěvy v jisté míře už použili. I přes všechny drobné změny a nové směry nepřináší novinka nic nového, žádný výraznější posun, náhled na žánr nebo vlastní kontext. Mono začínají působit jako forma, do které se nalévá příběh, což pro fanouška není dost. Nebo to chce uvařit si čaj a dát tomu čas. Všechny nahrávky nemůžou být sněhová bouře. Každopádně Mono po delší době vypustili z repertoáru Yearning, výborný a nejmetalovější vál, který doposud složili, jeden z jejich nejhranějších. Větší prostor dostaly songy s klávesami, takže set působil sevřeněji a jaksi mile, poklidně a příjemně. Až si říkám, že by byla škoda, kdyby pan Mijazaki s Mono nedali hlavy dohromady. Na víc než patnáct sekund.