Chuť, která jen tak nepřejde (Psychedelic Umami)

„Je to tu moc hezký, ale nenechávej mě tady,“ říkává žena, kdykoliv zavítáme na Broumovsko. Vzpomenu si na její slova, když v pátek po poledni vystoupím z vlaku v Meziměstí. Na rozdíl od Českých Budějovic, které vedle nedalekého Broumova usilují o získání titulu Evropské hlavní město kultury, tady žít každý nechce. Přesto tu někdo žije a dělá kulturu. Ne tu z evropských dotací, ale svépomocí, z vlastních zdrojů a neutuchajícího nadšení. Kulturu v pravém slova smyslu na okraji si ten, kdo chce, najde. Jsem tady.

Od nádražní budovy se vydám pěšky po červené značce kolem stád pasoucích se krav a ovcí do Vernéřovic, a ještě o fous dál. Cestou k Mariánské studánce a kapli Panny Marie Pomocné míjím dvoje rozbitá boží muka. Osud kaple by byl podobný, kdyby ruinu sudetského svatostánku před lety nekoupil holandský pár Hans Brussee a Marjolijn de Graaf. Po rekonstrukci do ní vdechli nový život, který pak svěřili místním i přespolním. Historie Soulkostela je dostatečně známá.

Na festival Psychedelic Umami jsem dostal tip od Tomáše Jirsy z olomouckého kolektivu Hlubina. Za poslední rok jsem ho poznal natolik, abych bral jeho doporučení vážně. Po poslechu playlistu, který ostravsko-přerovský label Psychedelic Umami sestavil z vystupujících kapel, nebylo ve spojení s místem konání nad čím přemýšlet. Snad jen litovat, že mi unikly dva předchozí ročníky. Bylo, nebylo, dnes jsem tady. A Tomáš s pořádajícím Petrem Ondráčkem tu jsou už od včerejška. „Spát můžeš v přízemí kostela, tam spíme všichni. Hraje se v patře.“ Se svojí introvertní povahou stavím stan na mýtině ve smíšeném lese. U kostela potkám Niku, se kterou se tu a tam vídám na olomoucké SF mini. Konečně se trochu poznáváme. Postupně zjišťuju, že osazenstvo tohoto spotu do Soulkostela přijelo na společnou dovolenou.

George Vision z pořádajícího labelu večer zahájí hypnotickými kytarovými repeticemi vznášejícími se nad rozvířenou hladinou dronů. „Ahoj, my jsme Or!“ a vůbec předpolední koncert noiserockové trojice po patnácti letech na scéně. Moje poprvé. Jestli se má končit v nejlepším, jsem rád, že jsem je zastihl, navíc v takové formě. Naopak polské dívčí trio Rosa Vertov jsem slyšel nedávno, rád se nechávám opětovně ukolébat a unášet. Po hlukové masáži trocha laskání přijde vhod.

Italská elegance Sonic Jesus tady v lese bije do očí. Čtveřice v černých kožených bundách na první pohled vypadá, že společně kromě hraní v kapele provozuje barber shop. Ze zvukovky je ale patrné, že s námi se mazlit nebudou. Jejich kytarové kázání je jako zběsilý trysk kabrioletu Lamborghini s neskutečnou akcelerací, který neví, kdy zastavit. U skladby Locomotive nechceme vystoupit nikdo, obdivuhodně to ukočírují bez sebemenší újmy na frizúře. Bellissimo! Koncert roku, říkám si na konci května. Popůlnoční čas patří Američanům Magic Castles. Okouzlující melodie s prapůvodem na sanfranciské křižovatce Haight-Ashbury a datem narození někdy v šedesátkách nabízejí potenciál k pestřejším tanečním kreacím. Tuším, že to je ojedinělá příležitost, chápu se jí. Dobrou noc a barevné sny.

fotogalerie z prvního i druhého dne festivalu

Vstanu dřív, než bych čekal. Po opláchnutí vodou ze studánky a kávě z ní připravené naznám, že mé dnešní mentální nastavení zvládne více podnětů než jen zírat do korun stromů. Seběhnu do Teplic nad Metují a otočím vlakem Trutnov. Právě tam otevřeli novou galerii EPO1, souhra náhod, které jdu naproti. Výstava Volume mi dá naslechnout zvukovému umění, na které mám poslední dny štěstí.

Vrátím se tak akorát, abych stihl zahájení večera v podání Kangaroos in Austria, opět z labelu Psychedelic Umami. Chvíli posedím venku na schodech dřevěnky s Nikou, bavíme se o Slovinsku, odkud pochází, o Lublani. Je to další výborná reference o tomto městě, které se mi v nedávné době dostává. Souhra náhod? Snad. Slyšíme a cítíme chvění oken kostela. Tohle s nimi dělají Nichi Mlebom? Je pravda, že dnes přitvrdili, ale úsměvy rozdávají kolem víc než kdy jindy. Sluníčka. Závěrečné objetí je krásný rituál této čtveřice. Holandští Edgar’s Hair jsou v Soulkostele doma. Jejich zpěvák a kytarista není totiž nikdo jiný než zmíněný Hans Brussee. Už chápu, proč se tady celou dobu tetelí blahem, ale kdo taky ne? Spacerockové písně nás unáší na kosmický trip, ale se stavem beztíže upadám i do náhlé hibernace. Ten ranní budíček jsem asi přepálil. Na zem mě rychle dostanou rakouští Johnny and the Rotten, nomen omen nám ukážou, zač je toho punk!

Poslední dva sety patří kapelám, které stejně jako včerejší Sonic Jesus vydávají alba u londýnského labelu Fuzz Club. Flying Moon in Space je šestice z Lipska, kluci můžou mít čerstvě nach dem Abitur nebo jen tak dobře klamou tělem. Když už snad konečně s ohledem na věk mohli navštívit berlínský Berghain, zhatil jim smělé plány lockdown. Izolaci si dopřáli právě v Soulkostele, kde natočili svoji druhou desku Zwei. Udělali si tak techno party, která nezapře ani tradici německého krautrocku. Dnes známý prostor využívají bezezbytku, jejich hudebního cirkusu je plný kostel. Nemělo to dlouhého trvání, ale přepisuju letošní žebříček a velmi nápadně pomrkávám na olomoucké promotéry. Následující Radar Men from the Moon popohání dvojice bubeníků, kterým jistí záda basák. Nevím jak na Měsíci, ale tady je gravitační pole silné. Od Brusseeho byla velká odvaha neudělat škrty v programu a nechat své krajany v kostele zahrát. Buď při rekonstrukci použil výztuhy ze železobetonu, nebo má dobrou pojistku proti živelní katastrofě, nevím.

Ráno je kostel bez patrných škod na svém místě. Skládám stan a jdu pro vodu ze studánky. Stále trochu tajemstvím opředená chuť umami prý nedokáže nikdy zcela zasytit, ale zůstává dlouho v ústech.