Čím větší retro, tím lépe (Tata Bojs)

Trend návratů kapel ke svým zásadním deskám prostřednictvím speciálních koncertů, na kterém příslušné album zazní od začátku do konce, dorazil už i do Česka. Upřímně nevím o lepší volbě pro takový formát koncertů, než je Futuretro od Tata Bojs. Druhá regulérní deska pražské kapely je významnou položkou nejen její diskografie, ale celé tuzemské porevoluční populární hudby. Představuje ojedinělý výtrysk kreativity tehdejší trojice, na který se Tata Bojs už nikdy nepodařilo se stejnou invencí navázat.

Příčin, které za tím vězí, je několik a jedna z nich se jmenuje Marek Doubrava. Talentovaný multiinstrumentalista kapelu opustil krátce po vydání Futuretra a budoucí vývoj Tata Bojs ukázal, jak nepostradatelným členem Doubrava byl. Zatímco Milan Cais vyrostl ve velmi schopného bubeníka a charismatického frontmana a Marek Huňát zvaný Mardoša kapele dodnes dodává onu ceněnou hravou tvář, Doubravův přínos byl zejména kompozičně-aranžérský. A právě na tomto poli současná tvorba Tata Bojs nejvíce pokulhává.

Dokázalo to rozdělení koncertů v rámci turné Futuretro 2017 na dvě poloviny, kdy první byla věnována právě přelomové desce a druhá novějším skladbám. I když to na atmosféře v sálu Paláce Akropolis nebylo během prvního ze čtyř (!) pražských zastávek turné znát, osobně nemůžu zakrýt značné rozladění z kvalitativního propadu, ke kterému po přehrání Futuretra došlo. Ač jsem se opravdu snažil přistupovat k oběma polovinám večera nepředpojatě, nalézt mezi materiálem z posledních tří desek podobně silnou skladbu, jaké tvoří téměř bez výjimky Futuretro, se mi dařilo jen stěží.

Za nejlepší novou skladbu považuju S ní z předloňského alba A/B. V ní se Tata Bojs podařilo ideálně propojit úderný text se zručně napsanou a úchvatně vygradovanou hudební složkou. Publikem kvitované hitovky typu Papírovka, Antikvariát nebo Opakování jsou při nejlepší vůli jen líbivými popovými jednohubkami, které postrádají přitažlivou vícerozměrnost starších skladeb. Lépe obstáli v testu časem Pěšáci z desky Kluci kde ste?, jejichž refrén zpívala v působivém finále skladby a capella celá Akropolis. Zajímavě dopadl i návrat k Nanoalbu v podobě mohutnými sbory podpořené skladby C.V.A.N.

K vůbec nejlepším momentům koncertu patřily ty, kdy se na pódiu objevili nějací hosté. Kromě Marka Doubravy k nim patřili další dva členové jeho kapely Hm…, dále někdejší “neustálý host” Tata Bojs, zpěvačka Klára Nemravová a po Caisovi druhý bubeník Tomáš Neuwerth. Právě tito hosté totiž dělali z “kapely lokálního významu” (jak se praví ve sebeshazujícím textu Pěšáků) něco víc. Něco, co se v nejlepších momentech dotýkalo popového absolutna. Takovými momenty byla prakticky celá první polovina koncertu. Těžko to přičítat jen nostalgii dnešních tři- a čtyřicátníků, kterých byla v publiku většina. Písně z Futuretra prostě fungují i po těch sedmnácti letech a stejně jako tehdy dokáží pobavit, dojmout i ohromit hudební nápaditostí.

Ta nechybí ani trojici Hm…, během zahajovacího setu večera doplněné ještě o bubeníka. Hravost jejich písní je jiného ražení, než jakou Tata Bojs dodává mírně infantilní textová poetika. Texty Hm… mají větší intelektuální hloubku a kongeniálně doplňují lehkost, s jakou kapela míchá žánry od folku přes ozvuky lidovek až po nápodobu hip hopu. Za touto lehkostí se však skrývá značná muzikantská bravura, kterou je možné vypozorovat například v dokonalém načasování nástupu jednotlivých hráčů během hudebně propletených skladeb. V ideálním světě by právě takovým kapelám měly patřit co největší pódia.