Cítit závrať (Harry Styles)

Kamarád Bota kdysi své dvě dcery pověřil důležitým úkolem: zapište si do diáře jména svých idolů a zamkněte je do šuplíku. Za deset let je zkontrolujeme. Kdyby jen tušil, že ti dva sígři, co jim to na zkoušce kapely vyprávěl, si s gustem prozpěvují hity britského boybandu…

Dneska nastal čas zjistit, jak moc papír v zaprášeném šuplíku zežloutl. Festivalová sezona letos vypukla o chlup dříve a odletět na dovolenou už nehraničí se zákonem. Možná právě proto jsem se na dlouho odkládaný koncert idola nás všech vydal sám, čímž potvrzuju statut vrchní fanynky. Nutkání uvolnit se a být za módního exota nechávám doma, týden smrtících závratí znamenal, že se zastavil čas, nic než utrpení si posledních pět dnů nepamatuju. Nebo kolik jich bylo? Dresscode postavený na mikině Sunn O)) a archivním triku Cursed z jejich osudového turné zachraňuju kšiltovkou kapely, co má v logu dva teplý kovboje. Už v metru je jasné, k čemu se schyluje. Široko daleko nejstarší a v černočerné za exota. Duha is the new black! Léta mi nejlepší český hudební novinář nadává do ortodoxní metly, což pohledem tlachajících holčiček sedí. Miluju refrény a nosím v sobě jednoho z nejsuverénnějších tanečníků. Kluk z boybandu, co mu celý život závidím VLASY, mě konečně přijel nakrmit.

Záměr ze slušnosti přetrpět Wolf Alice byl naivní, to už jsem mohl raději na ušní průplach horkou rtutí. Oceňuju nápad narvat to do publika hned zkraje, přeci jen The Smile je neo-grunge pseudonáser a když se v refrénu zařve a bubeník likviduje činely, pro nejednu hlavu v publiku to mohlo být poprvé. Pak už to šlo z kopce. Rozdováděný basák byl k nevydržení, spartakiádní roztleskávačky se neodpouští, a pokud chceš vidět tančit děcka na povel, tak snad zahraj od podlahy? Když si Ellie Rowsell na vypalovačku Play the Greatest Hits rozepla bundičku, vyprsknul jsem smíchy. Charisma nula. Nechápu, že za druhou desku dostali Mercury Prize. Když zvukař pustil Best Song Ever (One Direction), vyprodaná hala zpívala a bouřila stokrát hlasitěji, zatímco během setu Wolf Alice si holky znuděně prohlížely storýčka a posílaly snapy.

Než stihl Harry Styles ve třpytivých lacláčích s červenými puntíky doběhnout k mikrofonu, zatmělo se mi z hysterického jekotu před očima. Tinitus mě nepustí ještě nějakou dobu a trvalo dobré tři skladby, než jsem se proposlouchal třinácti tisíci hlasy k produkci. Styles je asi první chlap na obálce Vogue, srdcerváč vaší mámy, dcery i ženy, rekreační polykač psychedelik, kterému Christopher Nolan svěřil roli ve válečném dramatu, turista dámskými šatníky a usměvavý kluk odvedle s kouzlem v hlase, jaké má málokdo. Taky bývalý tahoun One Direction a přiznaný milovník poctivého retra od své první, eponymní sólovky (2017).

Tohle všechno v O2 areně zhmotnil a přestřelil. A taky se ukázalo, že bez našlapané doprovodné kapely, se kterou to táhne odjakživa, by ani z Harryho Stylese nebylo nic. Možná nepřehánějme. Při procházce publikem v půlce koncertu se z jedné z kartonových cedulí dozvěděl, že Nikola je ve finální fázi těhotenství. Sice se vzdal úkolu vybrat pro dítě jméno, ale s obrovským šarmem i roztomilým vtipem ukrojil budoucí mámě dobrých deset minut svého vystoupení. Promluvy mezi skladbami věnoval soudržnosti a sdílené lásce i sebeúctě. Ze všech popových hvězd působí jeho filantropie, osvěta a podpora (nejen) LGBTQ+ komunit k těm uvěřitelnějším. Z publika nonstop lítaly suvenýry, největší prostor dostala ukrajinská vlajka. Přestože po celebritách vyžadujeme, aby byly aktivní a na správné straně barikády, Styles prodal gesto nevyřčené solidarity jako upřímnou a jímavou pietu, aniž by zastavil koncert. A že byl nabitý! Každou starší skladbu zvukově zasadil do interiéru aktuální desky Harry’s House, jež pochopitelně setlistu vévodila a uhnulo jí i několik očekávaných hitovek.

Molo protažené do hlediště využil nejednou, došlo i na intimní vsuvku při akustické Boyfriends, kdy mu záda kryly tři šikovné holky, a bez přehnaného patosu utáhl celou arénu, aniž by koncert ztratil na síle. Vyhýbám se otřepanému označení show, protože celý večer se obešel bez pyra, laserů a podobných pičovinek. Jen decentní projekce nad pastelově zbarvenými schody, skvělá kapela, jejíž každý jeden člen hrál na dva i více nástrojů. A hezoun z boybandu. Totální rockstar, hypnotický smutňák i nespoutanou energií sršící nezmar, charismatický umělec a skladatel, co už dávno překročil stín kluka z plakátu na zdi dětského pokojíčku. Málokdo křepčí takhle svižně a rozdává lásku a vděk na všechny strany, každá jeho písnička není nic míň než hit. A došlo i na hymnu z největších – cover What Makes You Beautiful pořád maká, i když dávno nejsem puberťák. Retro rokenrol Kiwi pak rozsekal halu, která se už chvíli otřásala. On vlastně celý koncert nikdo neseděl.

Cestou noční linkou narvanou k prasknutí přemýšlím nad poznatky z večera. Že z nějakého bizarního důvodu pořád jede Snapchat, že holky používají výhradně přední kameru smartphonů, pokud se zrovna opakovaně nefotí na tribunách, jako by se chystaly na konkurz do modelingových agentur, že můj trpký pocit národa homofobů naše nejmladší generace suverénně bourá a že jsem měkkej. Až do odemčení vchodových dveří stále potkávám lidi, co si domů odnáší upomínkové předměty nebo rovnou oblékli Love on Tour merch, a přistihnu se, že se usmívám. Grimasa, co už jsem zapomněl. Polknu a po dlouhé době necítím závrať. Přemítám a vracím se v čase.

První kafe, co mi Melda u sebe doma nabídl, než jsme se vydali v kocovině skejtovat, jsem pil z hrnečku One Direction. A to už je tak dávno, že jsem teprve začínal chlastat. Svět se hnul a já už dlouho nepiju. Chtěl bych se vrátit? Chtěl bych to všechno absolvovat znovu? Chtěl bych neuhnout kauzalitě a všechno to posrat dvakrát?

What am I now? What am I now?
What if I'm someone I don't want around?
What if I'm down?
What if I'm out? What if I'm someone you won't talk about?