"Co je, ty hipsterská sračko?" (Chee Chaak, den první)

„Ale já jsem v práci. Budu ráda, když se dostanu domů. A nonstop bych nedala už vůbec. Jsem srab. Já vím.“
Hrdinové umírají sice bolestivěji, ale umírají. A dřív, než je pozdě. Ďábel nikdy nespí tak málo, aby se nemohl probudit o fous dřív, zvlášť když jeho nejlepší kámoš je kafe. A já do nebe nechci. Ani pod pomník. Zapíchnu směnu v nekonečnu, mundůr střídá flanelku a tenisky a místo na kafe Segafredo se nechám srabácky dovést dolů, namísto vodítka z vedra uslintaná tlama.

Sestro, kolik ti může být? Kontrast mladých a vyfešákovaných koťátek s vykuchaným industriálnem je prvoplánové klišé, naskakující lenochům s vytaženýma baterkama, něco do sebe to ale má - mrtvolně se může projevovat obé. Rezignovat na pozlátko přijde spoustě lidem líto, ale ruku na ucho: kdo z nás si přiložením jehly roztahuje oponu před vší tou image? Výjimkám čest, těm ostatním doporučuju přehodnotit, ale nenutím, chápu. Debatu na téma Velikost pódia úměrná kapele a Kam se letos chystáš festiválet natahuju na přebytečnou, její váha nakyne až s odstupem, v kontextu. Uvítání před opáskováním z edice To nevymyslíš: „Tak co, ty hipsterská sračko?!“

V momentálním časoprostoru si připadám spíš jako Šampon (slyšim tě řikat: Tady seš mezi svejma.“), z domovského gangu se ale nikdo nepřidal. You do the math. Benelux byli tak natěšení (sic) hrát dřív, než se počítalo, až se stali důkazem nesmrtelného DIY, kdy se prográmky bez hracích časů musely tisknout nejdřív pět minut po dvanácté, aby byly aktuální. Ironie i naplnění prázdných slov až po okraj. Vykořenit krabičkové vibrace i s podbřišky z ekosystému pro audiofily a jinou verbež (mi) nestačí. Při jejich zírání na prkna bez koleček se vezou na vlně, co mě neutopila. Instatní echo. Taky v té alternativě dost plavu, zdá se. Slyším ty jména.

„To není moje scéna, nezlob se na mě.“
Vykuchané pojmy tohoto typu stranou, o to přece pořádajícím Chee Chaak Tips jde, ne? Ovšem rozdíl mezi chtít nezapadat a nechtít zapadat je největší, tak bacha. Moje odpanění Čičákem by se dalo přelepit suchým, byť pevným pruhem RETRO pásky, co na sebe nalepí kdekoho. Parafráze na bleděmoudro jednoho oneskoreného rybára ‘možná tomu nerozumím, ale baví mě to‘ dneska nabobtná do rozměrů alibi nás všech.

Možná se přeci jenom najde pár kapel, kde basák překáží. V Malostranské besedě na sebe Viki s Ádou nečuměli. Plus třetina sestavy, mínus většina dojmu. Dneska duel, z očí do očí, plech na plech v bezprostřední blízkosti. Souboj, co na první pohled nemá pravidla. Výsledek? Remíza, jak jinak, z pozice porotce nejednou zvedám nad hlavu nejvyšší hodnocení, hlavně za tu bezprostřednost, gradaci napětí a kolegiální vyjebávání druhého s prvním v rytmu lidoopích tanečků bez choreografie. Sametové pohlazení sága je výdobytek navoněných barů, v jeskyních lítaly jiskry, to už věděl i Massola. (ne)Příjemná šaškárna, na hulváta. (Hoblůůůj? Vážně?)

Orezlé budovy a konstrukce fungujou líp než kdejaký krém na připalování, fešáci posedávají i tam, kde chybí opěradla. Kouří se venku, pije všude. O jídlo, ze kterého nekape krev, ani nevyvěrá duše, se stará místní veganská restaurace Ojero, jasná souvislost mezi otevřenou náručí a ztopořeným prostředníkem, žádná propaganda, oproti Majálesům si ale hladoví nestěžujou, proč v tom jídle není maso.

„Héj, coje, vevnitř už hrajou Kiss Me Kojak!“
Z ulítané Zuzky tlak, automaticky vyvinutý na pořadatelku tak svérázného svátku, zatím šťávu nevymačkal. Rozdává úsměvy a zhmotňuje nedefinovatelnou esenci festivalu, přesto je mi jí líto. Za večer bude muset nejednou odbíhat a přemlouvat návštěvníky hudebního festivalu ke hře na schovku. Pikola je před stagí, kdo by to byl čekal. Snažím se odnaučit relativizaci, což povětšinou končí cejchem čuráka. Jestli si ho vysloužím za to, že mi úmysly některých platících splývají se zájezdníky Random For Pravidelní, sem s ním!

„Koukejte vstávat, magoři, pro vaše modrý oči svět se neotočí.“
Stačí hrát na dva Thunderbirdy najednou a podávám ruku. Zlo přivolávané rituálem se mi vyhne. Šaman je v tranzu, nefláká to, mlčky. Nenosím talisman, spíš jsem z jiného kmene, ty trubko. Umí tohle vaše drogy? Násilím mě přemlouvali stokrát, bylo to k ničemu. Polib mi prdel, Kojaku.

„Tohle mě nezajímá, já mezi svejma jsem jenom doma.“
Stačí dát Meg do ruky basu (za bicíma se neosvědčila?) a zvu vás na zmrzlinu. Zvláštní, že první unisex volenku si namísto křepčení všimnu nejedné obsazené židle v publiku. THE Šedesátky se vším všudy. Rezignace na invenci a strojovou rytmiku. Bubeník plave? Ale ve vlastním potu! Odpuštěno. Holčičí chraplák funguje líp než kdejaké afrodiziakum, a jestli si tvoje babka odrovnala kyčle pod roztočenou sukní v rytmu vzorů The Maggie's Marshmallows, nedělej rodině ostudu. Ještěže tenhle přiznaný a prachsprostý revival žánru nepotřebuje podobné slogany na etiketě. Stačí jen láska, navzdory trendům z opačné strany procítěná a uvěřitelná. Ale bez patosu. Měli by fofrem uvařit asfalt a na pátém Gram Bazaaru ho směňovat za sladkosti. Bez producenta! Tuhle kapelu už jedině „se špatným zvukem“. Věřte mi.

Stačí mi ‘krásně poďakovať‘ a hned si můžeme tykat. Slovenčinou se ohánějí zvláštní bytosti. Už podruhé prochází holka v háčkované zácloně s širokým kloboukem a rtěnkou až za ušima kolem týpka z malého mesta a na první pohled je jasná nejen úloha basáka, ale taky východní bratrství. Oproti předchozímu vystoupení nastává skok o pár let dopředu, nutná esence Kurta, když se vraždí kytara a bubeník taky mimo (nikoliv rytmus). Pískací mikrofon neměli Genuine Jacks na stageplanu namalovaný, ale on přesto otravoval a otravoval. Když dokážete pouze ve třech protkat citlivost kytarové melancholie oprášenou psychedelií, o to příjemněji překvapí moment, kdy je potřeba to tam narvat. Vědět, kdy sundat nohu z pedálu v záchvatu energické destrukce, přesto skladbě nedat název, chce odvahu. Můžou to být jenom vaši spolužáci z kavárny, stejně jako další garážová senzace cestou na staďáky. Záleží na tom? Hlavně si zapamatujte varování: může dobýt i váš kontinent! Set by měl mít jenom jeden vrchol, ne tři. Ale třeba už přeháním, přichází spánkový deficit a klepe mi na rameno. Překvapení z nejpříjemnějších.

Stačí si zapomenout deštník a pršící oheň pálí i po západu Slunce. Buď nerozumím experimentům, nebo už je pozdě. Line-up se neshodl s nekompromisním tikáním, je načase poděkovat Sister Body za jednu písničku (?) a provést zátěžový test na laťce troufalosti. Snad dám zítra víc přítahů, přestože dochází kafe, vševěštci hrozí přikládáním pod kotel doprostřed Sluneční soustavy a čeká mě další nepříjemná konfrontace. Rozsekaný potkávám místního Dřevorubce, jde akorát na minimalistický synthwave mixlý temným psych-dubem. Všem Kurwám se omlouvám, že mi Marius ujel i s konvojem, tím spíš, že všechny kapely jsou letos nej (zdroj: papírový program). Poslední den slibuje přitvrdit, o dost, a ve větší míře. Uvidíme. Oyasumi!

pokračování příště