Popluh | Články / Reporty | 21.07.2014
Když už vám parta australských chlápků řekne, že je tu kurva vedro, máte problém. Poslední den Colours se nesl hlavně ve znamení únavy z předchozích dnů, neskutečného tepla a neskutečného nářezu s Graveyard Train.
Aby se člověk dostal na Drive Stage, čekala ho procházka přes Saharu, ve kterou se proměnil nechráněný prostor před hlavní scénou festivalu. Tahle pouť ale stála za to, protože už v půl páté to tam rozbalila parta Graveyard Train se svým upoceným country z australské (b/d)uše. Během koncertu v narvaném stanu pak člověk zpotil triko raz dva, zvlášť v předních řadách. I díky velkému nasazení kapely parádně našlapaná show, které dominoval hlavně sborový zpěv v občas až neuvěřitelně vygradovaných skladbách. Graveyard Train jsem si zamiloval na první poslech týdny před festivalem a oni už tak vysoká koncertní očekávání přebili a zašlapali do prachu během několika skladeb. One day all will be gone. Country není mrtvé, Drive Stage si zase ospravedlnila svojí existenci stejně jako loni a Graveyard Train vystřihli dost možná nejlepší koncert festivalu.
A australské odpoledne pokračovalo i nadále, nejenom klimatickými podmínkami. V momentě, kdy ještě Graveyard Train končili s elvisovským přídavkem Fever, na hlavní scéně startoval John Butler. Skvěle vytříbená kytarová technika, dlouhé vyhrávky i chytlavé a houpavé melodie vs. spalující slunce. Byla z toho minimálně remíza, řada lidí nakonec přeci jen zůstala na ostrůvcích stínu rozesetých kolem. Na hrací čas ještě za světla dojela i jedna z největších hvězd festivalu, američtí melancholici The National, jejichž hudbě i prezentaci by tma vyloženě pomohla. Na vedlejší scéně zabojovali s únavou publika psychedeličtí Goat a celý festival pak zakončil John Newman.
Letošní ročník Barev se povedl a člověku se ve výsledku z Ostravy ani moc nechtělo. Bohatý výběr interpretů ze všech koutů (hudebního) světa, kde si každý musel najít to svoje a nejspíš i něco navíc. A highlighty festivalu? Kromě Graveyard Train ještě Slim Cessna´s Auto Club, Chet Faker nebo Ólafur Arnalds, nezklamal žádný z headlinerů. Velkým překvapením byl nářez Shaka Ponk a nejvíc strhující popinou se prezentovali Bastille. Takže za rok zas a tentokrát snad už zase bez Zaz. No dobře, tyhle vtipy už jsou trochu ohrané.
Colours of Ostrava 2014
19.7.2014, Vítkovice, Ostrava
foto © Vrbaak
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.