Dantez, Michal Mikuláš | Články / Reporty | 20.07.2024
Pátek, středobod festivalu, srovnávání stavů. Pomalé odpoledne střídá svěží večery, hlavní hvězdě ročníku předchází rozmanitá soupiska, která návštěvníky vede dobou i kulturami. Tělo oddychuje, zatímco mozek nasává informace v pestré nabídce přednášek a diskuzí.
DAN: Pátek, pozvolna, přednáškově. Alespoň v úvodu. V tandemu se od mladých filmařů dozvídám o problematice kratomu, vedlejší stan mezitím řeší vztah hudby a architektury. Lekcím a diskuzím ovšem areál nevěnuje jen jednu oblast. Stačí překlenout korodující centrum, roli chátrajícího kovu posléze převezmou steampunkové plastiky rozeseté po skryté betonové uličce, na jejímž konci se řeší stále poněkud nejistá budoucnost nanotechnologií v medicíně. Nevědomky, ale příhodně se chvíli poté ocitám na úpatí dalšího koridoru patřícímu biohackingu – závany běžného rychlého občerstvení střídá nabídka sterilně působících superpotravin, záře infračervených světel nebo regenerace prostřednictvím vodíkových inhalací. Oplocení v mezičase zdobí komiksová okénka oprásků sčeskí historje na téma Evropské unie, které vyzrazují politický postoj akce.
MICHAL: Prvá polovica piatka je ťažká. Po ceste vidím billboard na koncert Prince Tribute Band. Pýtam sa sám seba, kto má takúto odvahu? Moje obľúbené Divadlo Mír je zatvorené, fotečky a zdravice nebudú. Na hlavnom pódiu idem vyskúšať Lenny, prvú zo série kapiel, ktoré obsahujú toto meno v názve. Akýsi hybrid Monster Magnetu a amerického rocku odhaľujem okamžite a za chrčania haprujúceho speváčkinho mikrofónu utekám čo najďalej. Nakopne mňa kanadská domorodkyňa Anyma? Čistá, krásna hudba indiánskej proveniencie, ale stále to nie je to, čo potrebujem. Skúsim Rec Stage, ktorý ma doposiaľ nesklamal, ale vybiehajú naň Wyfe, česká popovka, ktorá nevie, či chcú hrať rokenrol alebo popík. Snažím sa dostať na Lekcie rapu, ale stan, vďaka svojmu nie prívetivému rozpoloženiu, nenachádzam. Belgické hranolky moju náladu nenakopnú. Bojujem ďalej. Ono to príde.
fotogalerie z festivalu najdete zde a tady
DAN: Ulička s nabídkou prostředků k posouvání limitů těla i mysli mě vyplivne přímo před Cacao stage, kde si svou hodinu odbývají Gemiko. Dvojice britských folkařek poklidně mámí sedící přihlížející, jejich harmonie a strunný doprovod mě těší, trochu totiž připomínají švédské oblíbenkyně First Aid Kit, které by do dramaturgie Colours of Ostrava bezpochyby sedly. Spokojenost vzápětí rozemílá zpráva ohledně absence Sevdalizy. S přemýšlením o solidní náhradě a nadějemi, že se podaří přesun na sobotu, procházím okolo Fresh Stage, kde nuMori spojují K-popovou podbízivost s tradiční korejskou hudbou. Přicházím k pódiu Full Moonu. Meowlau × Val jsou uprostřed své vycizelované hry na pomezí breakbeatu a popu. Perfektní zvučení vše podporuje. Kvality se posouvají ještě dále, když do kombinací vstupuje živá baskytara. S radostí a trochou úlevy pozoruji, že se poměr lidí u stagí začíná rovnat davům, které se oddávají občerstvení a okolním atrakcím.
MICHAL: Mne náhrada za Sevdalizu pomáha. Na Jhen Yue Tang ma priláka zvedavosť. Nachádzam exotický tajvanský numetal s prvkami hardcoru a tradičnou trúbkou. Farebné sukne, pomaľované tváre, oltárik s rôznymi tajvanskými hudobnými nástrojmi. A slušné nástrojové majstrovstvo. Pred pódiom je celkom pekne nažhavené publikum, s ktorým frontman neustále komunikuje. Pri jednom zborovom refréne mi prechádza mráz po chrbte. Vyskúšam japonský streetfood a púšťam si Sama Smitha a stále akosi neviem uveriť, že som túto globálnu megahviezdu videl. Presúvam sa prvýkrát na Orlen Stage, kde nachádzam ďalší Tajvan. Sauljaljui je úplné etno na tradičnej dvojstrunovej gitare. Kupujem asi akýsi oranžový drink a zostávam takmer do konca. Pohltí ma prostredie. Ľudia ležiaci na tráve, pod stromami, príjemný vetrík a chládok, kľud, všade na vôkol zeleň. Predstavujem si, že som sa ocitol na trampskom festivale na českom vidieku. V zápätí sa otáčam o stoosemdesiat stupňov a vychutnávam si ten kontrast s prachom, betónom, železom a energiou, ktorá plynie zo zvyšku festivalového priestoru.
DAN: Majestát DOVu na mě coby místního funguje i po letech. Mimoděk pozoruji lidi, jak se snaží části exteriéru zvěčnit na fotkách, jak do kompozicí vnáší své Beefeatery. Procházím hlavní tepnou areálu, podvědomě hledám nejtemnější rys akce. Po chvílí narážím na tabule pojednávající o historii vítkovického hřbitova. Letmo se bavím nad slovem „krchůvek“, poté pokračuji do Gongu, kde mi snad odpadlou Sevdalizu vykompenzuje povídání Lékařů bez hranic o jejich haitské misi. Vyplácí se. Tomáš Šebek podává hořké téma s nebývalým nadhledem. Snímky se zlomeninami a popáleninami zapadají do mého hledáčku festivalových temností. Krokům k Tangerine Dream předchází rychlá pivo-pauza a zastávka u stánku (nejen) kočičího útulku. Nestoři berlínské školy, Tangerine Dream, se netěší velkému davu, beru tedy místo u zábradlí a nechávám se unášet syntezátorovou magií. Řidší obecenstvo v tomto případě nevadí – naopak je příjemné pozorovat spokojený, byť stoický dav z převážně nejstarší návštěvnické generace. Satisfakce lze cítit i během vystoupení Ecstasy of Saint Theresa – přesná souhra kultovního tělesa vrací všechny o roky zpět, stejně tak se hudbě kapely nedá upřít jistá nadčasovost. Odbitím jedenácté pro mě páteční soupiska vrcholí.
MICHAL: Ponáhľam sa na Tomáša Šebeka. Zase raz zablúdim a NYC si pomýlim s Gongom. Rýchlo chcem prebehnúť gastrozónu na správne miesto, ale tá je totálne zadymená a preplnená. Súhlasím, prednáška bola úchvatná a napriek extrémne ťažkej téme vyvolávala obrovské salvy smiechu. Cez slzy. Po vybehnutí z Gongu dostávam šok. Unesený zážitkom som úplne zabudol, že sa nachádzam na festivale. Nejakú chvíľu sa spamätávam. Krátky oddych v backstagei a za zvukov legendárnych Ecstasy of Saint Theresa idem skontrolovať ďalšiu svetovú superstar Lennyho Kravitza. Ten nám dáva akademických päťnásť minút čakania a odpáli to naplno. Po asi tretine koncertu skonštatujem, že jeho šarm muzikanta, ktorý sa úmyselne zabudol v sedemdesiatych rokoch, ale lásku šíri hudbou ako moderný človek dvadsiateho prvého storočia, stále u neho funguje a z neho vyžaruje. Nadšenie z krásy a zážitku mi ruší milión mobilov, ktoré všetci vytasia. Na toto si nezvyknem. Bežím pozrieť kamarátov z Berlin Manson. V dave našťastie nevidím žiadne mobily. Kapela špeciálne aj so živou basou od Miloša Bulíka predvádza svoju typickú silnú a fanúšikom oddanú show, ktorú si vychutnávam v rohu pódia.
Colours of Ostrava
17.–20. 7. 2024
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
web festivalu
foto © Lukáš Kollárik
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.