Colours po úplňku #5: Nečekané úsměvy

„Jaký byl váš nejlepší sobotní zážitek a proč?“ Stejně jako jiné dny pokládá Instagram Colours of Ostrava jednoduchou otázku a nejzajímavější odpovědi nejenže repostují s fotkama v pozadí, ale zároveň je promítají na LEDkách v areálu stejného formátu. Colours se daří na sociálních sítích nejenom v průběhu roku (s kvantou emotikonů), ale hlavně těsně před a během festivalu, kdy už mnohé jiné akce na sofistikované pokrytí rezignují, neb není čas či lidský kapitál. Vydařené video teasery na každý den, rozhovory s umělci, tipy na program, profesionální fotky nahozené ještě než koncert skončí. V Československu nemá nic takového obdoby, Jen Zápotocký a Martin Štěpanovský, kteří za sociálami Colours stojí, se však ještě určitě nevyčerpali. Jaký byl váš nejlepší sobotní zážitek a proč? Di mi nombre.

fotogalerie z festivalu najdete zde, ale i tady a tu

ALTERNATIVNÍ VESMÍRY STRANOU
Těsně před odchodem do areálu si ještě jednou listuju časopisem Fader, který věnoval obálku aktuálního čísla zázraku z Katalánska Rosalíe. „Netuším, co bude moje práce znamenat za pár let. Ale jsem si naprosto jistá tím, že experimentuju. Je to pro mě nutnost, nevím, jak žít jinak, nevím, jak dělat cokoliv jiného,“ svěřuje se v rozhovoru pětadvacetiletá zpěvačka, která na barcelonské Primaveře, doma, ustanovila rekord v počtu diváků jednoho koncertu. Šedesát tři tisíc lidí a bílá tečka na pódiu. V Ostravě snadno obsazuji místo v druhé řadě a troufám si tvrdit, že takhle zblízka už ji nikdy nedostanu příležitost vidět. Choreografie malého souboru tanečnic je dílem Charma Donny, který pracuje jak pro Madonnu, tak pro Kendricka Lamara. Udává dynamiku minimalistické show plné tance, silných basů a jednoduchých projekcí. Přemýšlím nad vkusem z hlediska věku, téměř si nedokážu představit, že by mohl popový spektákl tohoto ražení vypadat lépe. Mileniálská estetika? Možná. Emocionální, téměř až hysterická a capella verze Cataliny naplno prokazuje, jak umí Rosalía pracovat s hlasem. I s emocemi. Pamatuju na slova znějící areálem dvě hodiny dozadu. Boys don’t cry. Podobně jako například s Anohni, St. Vincent nebo Janelle Monaé se Colours podařil obdivuhodný krok dotáhnout do Čech jméno alternativní extraligy, která by tady jinak skutečně nehrálo. To, že nebylo na závěrečném koncertu festivalu narváno, nelze brát jako fiasko. Edukovat publikum by měla být role všech kulturních leaderů. A hodnotu koncertu vzrůstající popové ikony nakonec docení až čas.

fotogalerie z druhého festivalového dne sledujte zde, tady i tu

Úsměvy vidáme na Colours všude. Při koupi nových šatů české designerské značky One Day, po lahvi vína z industriálního sklípku, po úspěšném koncertu na stagi Full Moonu, při náhodných setkáních… Od koho se naopak úsměvů moc nečekalo, byli headlineři celého festivalu a nezpochybnitelná legenda melancholické hudby The Cure. A jak jsme se všichni mýlili. Očividná radost a dobré naladění přispělo ke skvělému, dvě a čtvrt hodiny trvajícímu výletu do desítek let trvajícího světa, ve kterém možná nechceme žít, ale chceme ho jednou alespoň na chvíli prožít. Nečekaný výlet Roberta Smithe na rampu byl jen bonus koncertu, při kterém se vůbec nechtělo dívat na hodinky. Výpravou by se kapela vešla do klubu pro tisíc lidí, ale vždy, když se hlas Smithe rozletěl stovky metrů daleko, šly podobné alternativní vesmíry stranou. „Jak to ti Britové dělají?“ ptá se mě uprostřed setu kamarádka. V kvalitě ostrovní kytarové scény je něco nezpochybnitelného. „Čekal jsem hodně, ale takhle skvělý asi ne,“ vypráví mi Maxim. Dojali jsme se oba. Koncert byl nebo spíše bude pro mnohé dost možná vrcholem roku. Ti, kdo se báli festivalových mačkanic, špatného zvuku nebo diskomfortu, mohli být v klidu. Koncert měl až překvapivě pohodovu atmosféru, ať už v předních řadách nebo vzadu. Jednodenního výletu do Ostravy, který si udělalo dost lidí, nemusel nikdo litovat.

fotogalerie z pátečního programu najdete tady, tu i zde

BEZ HIP HOPU
Kytarový virtuóz toho nejlepšího ražení, tedy nevzývající nekonečný shredding ani Steva Vaie, Yonatan Gat doplatil na last-minute změnu v programu a na Drive stagi zahrál s indiánskou posilou The Eastern Medicine Singers až po půlnoci. Set, který mohl být za jiných okolností jedním z vrcholů programu, si užívalo pár desítek lidí. Doplatil na postcurovské fronty na záchody, piva, jídla i Bo Ningen. Intermezzo mezi headlinery hlavní stage zařídili právě Japonci stylem až překvapivě sedícím k The Cure, na něž časově navázali. Akorát místo strojově repetetivních rytmů zvítězil tlak, pot a chaos. MeanwhileinJapan je můj oblíbený hashtag.

Rosalía, The Cure, Dakh Daughters, BCUC, Bo Ningen. Kdyby Florence tolik nemluvila, mít Richie Hawtin důstojný čas… Teorie. Má top pětka víceméně odráží to, o čem jsou Colours především. O extrémně zajimavých malých jménech za horizontem angloamerického monopolu na scénu a velkých headlinerech, jejichž koncerty jsou v našem regionu vzácné či rovnou nemožné. Při zpětném pohledu na program zaráží absence áčkového, ať už alternativního nebo klasického hip hopu stejně jako neobalení elektronický headlinerů menšími jmény třeba někde na vnitřní scéně. Jen by to nemuselo být na úkor cimbálovky ve vinárně. Ta byla totiž skvělá.

„Sunday always comes too late,“ zpívají The Cure. To se o barevném epilogu ve vyhlášeném gay baru Ikarus říct nedalo. Za ranního svítání se zdá všechno tak nějak neuvěřitelné. Zejména zjištění, že ve trochu děsivém hotelu Imperial kdysi spal Nick Cave. „Krásný nový ráno, krásný nový ráno…,“ post-hudba pro každou příležitost. Cestou přes Beskydy strašně prší. V autě zní Rosalía. Mám podezření, že ji Robert Smith potkal před koncertem v backstagi. Kdo jiný. Dokáže vyvolat takové úsměvy.

fotogalerie z posledního festivalového dne tady, tu i třeba zde