Den první: nová scéna a staré Ostrovy (United Islands)

United Islands jsou vždy trochu sentimentální záležitostí, obzvláště pro ty, kteří zažili první ročník, kdy hledali po kapsách třicet kaček na vstup a s nadšením sledovali, že jde v Praze něco takového uskutečnit. S každým ročníkem se Ostrovy proměňují, někdy lepší, jindy slabší, výhrad i kladů habaděj.

Letos to není jiné. United Islands jsou zpět na vltavských ostrovech, pražské centrum zavalily davy lidí, putují od Smíchova k Národní, cestou vykupují vietnamské večerky i okukují stánky s festivalovými blbinami. Když už jsme u toho, trošku popíchněme. Dopravní podnik sice šteluje letní jízdí řád už před prázdninami, svou neschopností dojímá všechny k hořkým slzám, ale zřídit speciální – a naprosto zbytečnou - zastávku uprostřed Střeleckého ostrova šlo bez keců. To jsou lidi fakt neschopni ujít těch pár metrů z nejbližších regulérních zastávek? A je opravdu potřeba nacpat komerční prodejce i mimo festivalový areál? Kdyby místo dostali buskeři, mohlo to být zajímavější, takhle nezbývá než kroutit hlavou, proč by starousedlíci měli parkovat jinde, jen aby se tam prodávala trika.

Návštěvnost je více než slušná jak na neplacených scénách, tak na placených. Americkým Hazmat Modine v čele s frontmanem Wadem Schumanem tleská Střelák, tradičně zasvěcený world music. Směs blues, jazzu i world music početného ansámblu, kde nechybí banjo, suzafon, akordeon nebo harmonika, potěší při každém poslechu. Poklusem na novou ostrovní scénu na úpatí Petřína, do Kinského zahrady. Na stagi Rádia 1 ještě řádí do půl těla svlečený Jiřin Jirák s Nylon Jail, mnozí z publika znají texty nazpaměť, nová hvězda české alternativní scény se uchytila evidentně dobře.

I Ostrovy mají omezení v podobě desáté hodiny, času není nazbyt, na pódiu už si fidlátka rozbalili londýnští Childhood. Čtveřice je ve festivalovém programu připrovnávána ke Stone Roses nebo Primal Scream, tvrzení ale pokulhává. Slušný indie pop ano, některé songy dokonce velmi ano, k legendám ale ještě chvíli nedohlédnou. Brity člověk skoro litoval, protože hned po úvodní písni jim na pódium vlezla Nicky Tučková, známá to blond děva proslavená touhou po „rič bojovi“. Mnozí se s alter egem herečky Táňi Malíkové ještě neseznámili, návštěvníci strnuli v úžasu, co ta pipina proboha dělá na pódiu, spekulovalo se dokonce, zda nepatří k ostrovní kapele. Nicky vyšvihla song Szukam cię, Miłoszu s dementně geniální choreografií, čímž několika zasvěcencům udělala... no ano, radost!

Childhood skončili na minutu přesně, bez přídavku, koho zaujali, musí si počkat do srpna na debutové album Lacuna. Ostatní nechť objevují další desítky kapel během dneška. Tipy? Izraelec LFNT, Britové Heymoonshaker a argentinští Bajofondo.