Denver Broncos UK na gauči bajkazylu

… přes pomalu se snášející popílek připomínající sníh si obezřetně razíte cestu do malého zaplivaného baru v podhůří Skalistých hor na jihozápadě bývalých USA. Dveře zavržou, zvonek zazvoní a je to jediná věc, která se v místnosti pohne. V koutě sedí indián, nehybně kouří dýmku, před sebou půllitr, skrz který není vidět. Na baru podřimuje padlý kněz, který se občas probere z deliria výkřiky o konečném trestu, hříšnících a plemeni pekelném, co smetl svět, než ho lok pálenky bleskurychle předhozený výčepním znovu umrtví. Ten se vrátí ke své činnosti a drhne půllitr hadrem tak špinavým, že není jasné, jestli hadr špiní půllitr nebo půllitr hadr. Není radno tu usnout, mohli byste se rychle stát součástí vyhlášeného poledního menu. V koutě sedí kapela a zpívá o Ježíšovi.

Když krátce před devátou usedli Denver Broncos UK do připraveného gauče v žižkovském Bajkazylu, těžko byste pohledali zvláštnější sebranku. Členové Slim Cesna´s Auto Clubu si rozhodli zpříjemnit předvečer koncertu v Lucerně a zhruba padesátce návštěvníků nabídli exkluzivní koncert svého bočního projektu Denver Broncos UK, nejspíš vůbec poprvé na starém kontinentu. Na banjo se smyčcem Lord Dwight Pentacost (podobou mix člena SOAD a dvojníka Mobyho) obsluhující taky ten krásně historický ležatý nástroj, o kterém víte jen to, že byste ho v životě nechtěli ladit. Z druhé strany Rebecca Vera, sličná obsluha minikláves, vedle ní Slim Cessna (dvoumetrový Homer Simpson na dietě) tahající z červené kabely roztodivné perkuse. A ještě o kousek dál samotný Jay Munly, u kterého se nemůžete rozhodnout, jestli trpí insomnií, drogovou závislostí, jestli prošel intenzivní léčbou rakoviny nebo takhle vypadá každý upír, co hraje country. Nebo všechno dohromady.

Bylo by klišé říct, že tuhle zvláštní sebranku spojuje hudba, ale je to tak. Kvůli akustické formě a komornímu prostředí se jednalo o poklidný a silný koncert. Stavba songů byla jednoduchá, dirigoval jí Munly s kytarou, rytmus se držel pomocí cinkátek a chrastítek všech tvarů a melodii dotvářelo banjo nebo klávesy. Sílu završoval souzvuk hlasu Munlyho a Slima Cessny, kteří se občas předháněli v hloubkách a občas ve výškách, vždy v dokonalé harmonii, i s ženským vokálem Rebeccy Vera. Munly vyl jako osamělý zraněný vlk na Měsíc nebo do natlačených řad diváků vypustil hlas tak hluboký, až jeden nechápal, kde se to v člověku jeho tělesné konstituce bere. Slim Cessna sice naopak působí jako prototyp Američana, který si po obědě přečte oblíbenou pasáž z Bible a pak vám při vstupu na jeho pozemek zlomí basebalku o záda, ale jeho upřímná radost z potlesku a až dětinské mávání a mluvený projev značí komplikovanější a příjemnější charakter. Denver Broncos UK se sice nebudou pohybovat ve výročních žebříčcích koncertů roku, což ani nebyl záměr, nicméně v kategorii koncertů odehraných na gauči bude hodně vysoko.

Sunete si zašpiněný půllitr k ústům a snažíte se nedýchat a nekoukat, chuťové buňky už nemáte, takže jakmile se bahnitá tekutina, dříve známá jako pivo, přesune do hrdla, máte vyhráno. Stejně si radši ještě dáte i lok pálenky na spravení chuti. Z čeho se pálí, když není co jíst, nikdo neví. Upadáte do letargie a sledujete, jak na vás padá popílek a usazuje se ve všech vašich záhybech. A v rohu vyhrává kapela do rytmu rumba koule ověšené seschlými lebkami country, které přežilo všechno, i konec světa. A tak tu všichni sedíme a čekáme na ten další…