Popluh | Články / Reporty | 22.01.2014
… přes pomalu se snášející popílek připomínající sníh si obezřetně razíte cestu do malého zaplivaného baru v podhůří Skalistých hor na jihozápadě bývalých USA. Dveře zavržou, zvonek zazvoní a je to jediná věc, která se v místnosti pohne. V koutě sedí indián, nehybně kouří dýmku, před sebou půllitr, skrz který není vidět. Na baru podřimuje padlý kněz, který se občas probere z deliria výkřiky o konečném trestu, hříšnících a plemeni pekelném, co smetl svět, než ho lok pálenky bleskurychle předhozený výčepním znovu umrtví. Ten se vrátí ke své činnosti a drhne půllitr hadrem tak špinavým, že není jasné, jestli hadr špiní půllitr nebo půllitr hadr. Není radno tu usnout, mohli byste se rychle stát součástí vyhlášeného poledního menu. V koutě sedí kapela a zpívá o Ježíšovi.
Když krátce před devátou usedli Denver Broncos UK do připraveného gauče v žižkovském Bajkazylu, těžko byste pohledali zvláštnější sebranku. Členové Slim Cesna´s Auto Clubu si rozhodli zpříjemnit předvečer koncertu v Lucerně a zhruba padesátce návštěvníků nabídli exkluzivní koncert svého bočního projektu Denver Broncos UK, nejspíš vůbec poprvé na starém kontinentu. Na banjo se smyčcem Lord Dwight Pentacost (podobou mix člena SOAD a dvojníka Mobyho) obsluhující taky ten krásně historický ležatý nástroj, o kterém víte jen to, že byste ho v životě nechtěli ladit. Z druhé strany Rebecca Vera, sličná obsluha minikláves, vedle ní Slim Cessna (dvoumetrový Homer Simpson na dietě) tahající z červené kabely roztodivné perkuse. A ještě o kousek dál samotný Jay Munly, u kterého se nemůžete rozhodnout, jestli trpí insomnií, drogovou závislostí, jestli prošel intenzivní léčbou rakoviny nebo takhle vypadá každý upír, co hraje country. Nebo všechno dohromady.
Bylo by klišé říct, že tuhle zvláštní sebranku spojuje hudba, ale je to tak. Kvůli akustické formě a komornímu prostředí se jednalo o poklidný a silný koncert. Stavba songů byla jednoduchá, dirigoval jí Munly s kytarou, rytmus se držel pomocí cinkátek a chrastítek všech tvarů a melodii dotvářelo banjo nebo klávesy. Sílu završoval souzvuk hlasu Munlyho a Slima Cessny, kteří se občas předháněli v hloubkách a občas ve výškách, vždy v dokonalé harmonii, i s ženským vokálem Rebeccy Vera. Munly vyl jako osamělý zraněný vlk na Měsíc nebo do natlačených řad diváků vypustil hlas tak hluboký, až jeden nechápal, kde se to v člověku jeho tělesné konstituce bere. Slim Cessna sice naopak působí jako prototyp Američana, který si po obědě přečte oblíbenou pasáž z Bible a pak vám při vstupu na jeho pozemek zlomí basebalku o záda, ale jeho upřímná radost z potlesku a až dětinské mávání a mluvený projev značí komplikovanější a příjemnější charakter. Denver Broncos UK se sice nebudou pohybovat ve výročních žebříčcích koncertů roku, což ani nebyl záměr, nicméně v kategorii koncertů odehraných na gauči bude hodně vysoko.
Sunete si zašpiněný půllitr k ústům a snažíte se nedýchat a nekoukat, chuťové buňky už nemáte, takže jakmile se bahnitá tekutina, dříve známá jako pivo, přesune do hrdla, máte vyhráno. Stejně si radši ještě dáte i lok pálenky na spravení chuti. Z čeho se pálí, když není co jíst, nikdo neví. Upadáte do letargie a sledujete, jak na vás padá popílek a usazuje se ve všech vašich záhybech. A v rohu vyhrává kapela do rytmu rumba koule ověšené seschlými lebkami country, které přežilo všechno, i konec světa. A tak tu všichni sedíme a čekáme na ten další…
The Denver Broncos UK (usa)
21. 1. 2014, Bajkazyl, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.