Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 18.06.2014
Ne pokaždé se stává, abych si ke psaní o koncertu musel pustit do sluchátek srdcovky dané kapely. Bohužel v případě Weird Owl to je nutné, protože z desky zní tahle kapela třicetkrát líp než zněla v pardubickém kině Sirius, kam jsem jel jen kvůli ní.
Weird Owl je kvartet z New Yorku, který má za sebou několik desek – mimo jiné moc povedenou a skvěle zprodukovanou Build Your Beast a Fire z roku 2013, z níž vyčnívají psychedelií nasáknuté, melodicky silné songy Straj Poj a hlavně Mirrors in the Mud. Intenzivně zpívané texty střídají cinkavé instrumentální plochy podepřené ostrou riffáží s hypnotickým efektem. Ale ani starší desky Weird Owl nebo Ever the Silver Cord Be Loosed na tom nejsou o moc hůř.
V Pardubicích tahle směsice zle pohořela – důvodů je několik a pátek třináctého to nebude. Weird Owl si v Čechách střihli docela dlouhou šňůru: po strahovské Sedmičce vystoupili v Brně, Plzni a kdovíkde ještě a ve starém kině Sirius (přímo u perónu) jsem měl pocit, jako by se dostavila únava. Frontman Trevor Tyller několikrát nepěkně ujel ve výškách, což by nevadilo, kdyby nebyl jeho hlas otravně nazvučený a ostře vypíchnutý vepředu (namísto příjemného rozbití echem). Tohle z padesáti procent uzemnilo levitační efekt hudby a způsobilo, že jsem pozornost upnul na kytaru. Ta byla ale někde vzadu, ten tam byl reverb ze sóla Manifesting Mind nebo Skeletelepathic, kde tvoří těžký sedmdesátkový ocas.
A naopak: vůbec jsem nedokázal ocenit nudné syntezátory, u nichž se marně snažili backvokalista Kenneth Cook a klávesák John Cassidy, a řval jsem touhou po dunivé baskytarové lince. Namísto ní se dostavil nečekaný konec, ani ne 45 minut po začátku koncertu, který zanechal jen málo chuti. Moje představa o tom, že do půlnoci, na kterou bylo avizované překvápko přímo v kině, lehce vydržím, vzala rychle za své – o to rychleji, že cesta na vlak trvá od dopitého kelímku až do kupé necelou půlminutu. Neberte to. S Divnou sovou zase příště… a snad lépe.
Weird Owl (usa)
13. 6. 2014, Sirius, Pardubice
foto © Roman Petřiš
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.