Dobrý večer, smutku (Wrekmeister Harmonies, Drom)

Vlastně jsem za poslední rok neviděl žádnou kapelu tolikrát jako Wrekmeister Harmonies. Prvně v tasovském háječku radosti na Besedě u Bigbítu, podruhé hned za pár dnů na pevnostní juchandě v Josefově. V obou kontextech působili Američané jako zjevení. Na Besedě se temné kytarové drony moc nehrají, ale mohou tu být a občas taky jsou. Dramaturgii Brutalu byli Wrekmeister Harmonies blíž, i tady je však propojení s prototypickým festivalovým zvukem jen letmé – je tu tma a sem tam hutná kytara. Každopádně družina kolem tvůrčího dua Robinson – Showová zahrála při obou příležitostech skvěle a důvod, proč zavítat na třetí setkání, byl nasnadě.

Wrekmeister Harmonies měli v pražském Klubu FAMU společnost v tvrdé liberecké kytarovce Drom. Čtveřice přijela do stověžaté s novým materiálem, který je zasvěcen tragickým příběhům koncentračního tábora v Letech, a krom všeho dalšího hlásá, že Tady Bůh není! Posun oproti studiovému vyznění prakticky neexistuje. Drom ctí zaznamenané a zvuk činí totéž – je věrný, nepřitvrzuje, nešpiní, vokál působí dokonce srozumitelněji než doma. Baví mě nápadité bicí, které neuvíznou u sypaček, ale přemýšlí, baví mě hraní bez jednoduchých šablonek i nasazení à la Lvmen na triku, snad jen v postrockovějších pasážích zamrzí místy laciný patos. Celý set je kázání prostý, v meziskladbí se mlčí. Znamená to sice neúplné využití angažovaného konceptu, na straně druhé jde o hudebně správný krok, který umožňuje intenzivní potenciál skladeb beze zbytku vyždímat. Povedlo se.

fotogalerie z koncertu tady

Američané nabídli tvář jinou, východisko je přitom podobné. Obě formace vycházejí (mimo jiné) z emoce smutku, způsob, jakým se s ní hudebně vyrovnat, je ale nesrovnatelný. Drom tlačí a hlasitě apelují, Wrekmeister Harmonies provázejí v kontemplaci. Hlavním průvodcem je na těch cestách J. R. Robinson, jednak kytarista a obsluha elektronického pultu, jednak vůdčí osoba s vokálem, jehož barva je oné kontemplace nejlepším důkazem, jsme blízko mluvenému slovu, místy šepotu. Druhý kapelní pilíř, Esther Showová, se stará o melodičnost. Nemůžeme ale mluvit o dominantních linkách, houslové a klávesové party do dronového dění spíše vplouvají, než aby se nad ním tyčily. Zatímco klávesy dostávají přesnou zvukovou podporu, housle čeří vodu, v níž často není slyšet. Třeba přes bubeníka, třetího do party.

Ačkoli východiska Wrekmeister Harmonies jsou postrocková a hlavním výrazem je introspekce, kapele jsou cizí žánrová klišé, prvoplánové plakání a vůbec veškerá efektní gesta. Ten svět není přitažlivý, chybí v něm hezounké harmonie, hloubá v abstrakci, která občas dovolí vypustit detail – melodii, ženský vokál. Oproti festivalovým koncertům Wrekmeister Harmonies zintimněli a vybočili ze statusu jménem kapela. Já slyšel šeptání mezi dvěma blízkými, podivné putování, které si dám s radostí i počtvrté, bude-li příležitost.