Drom v Brně: Zachvění v ledu a kamení

Chvilku před devátou se sypu ze schodů do brněnského Bora, kde hrají Drom, na které se už asi tak měsíc těším. Jejich poslední album Hectop bych zařadila do svého žebříčku Nej Divností roku 2012 i přesto, že žádný nemám. Definitivní rozhodnutí, že půjdu a koupím jejich album, mi v září trvalo přesně čtrnáct minut a jedno srdíčko na last.fm. Dodnes tam ten symbol visí jako neodmyslitelná tečka v prázdnu za poslední stopou. Nabízí se tedy otázka: Tak co, kluci, budete tak dobří i naživo?

To, že se budějovičtí Tosiro nakonec neukážou, se dovídám až za dveřmi. Je to škoda, jejich poslední Černorudá má spletitou atmosféru a „vidět moře“ naživo v Boru mohl být rozhodně zajímavý zážitek. Onemocněl jim ale basák, takže dnešní party bude jen ve dvou. Ježíšek, který sedí u vstupu s bylinkovým čajem, mi sděluje, že se svýma dvěma stovkama (vstupné dobrovolné!) jsem se stala největším sponzorem dnešní akce. Gratuluje mi a na ruku obdržím povedenou kresbu dívky se sarkastickým úšklebem. That’s me, that’s me!

Le Bain de Maid jsem si nestihla pustit předem, takže sestupuji do jámy screamové zvědavá a nepřipravená. Jejich postrockové vybrnkávání je o něco lehčí a jemnější než řev ostatních kolegů na plakátě, ale ze spleti rytmů se občas vynoří překvapivě dynamická kytarová stěna, která rozčísne vlasy slečen pařících v první řadě. Člověk neodolá, aby si neposkočil. Zajímaví, rozhodně ještě poslechnu. Nejen že jste si během večera mohli zakoupit dvě ze tří dostupných verzí alba Hectop (jedno jsem si odnesla, to s modrým kouřem na přebalu; druhá varianta je více do červena, třetí cover připomíná perokresbu), ale zahlédla jsem i další spřátelené kapely Le Bainů, například Illegal Illusion nebo Goodfoul. Poslední jmenované jsem si odnesla taky. Album Stir of Echoes z roku 2001, vynikající kousek hardcorové historie. „Tohle je jedno ze čtyř úplně posledních, co máme,“ říká bubeník, když mi album podává. Jdu se za roh radovat.

Drom v tričkách spřátelených kapel včetně Tosiro se naladí a začínají šířit lákavé zvukové deformace. Špunty v uších náhle postrádají smysl, zvuk je opravdu dobrý a modrý jako chvějící se hladina moře. Kruciš, to je pěkné! Musím se jít podívat zblízka.

Otvírákem je klasický Kruh z ohně a oceli. Intenzivní vlny atmosférického úvodu krájí na kousky Charlieho řev: „Proč lidé spí v nevědomí? Tanec zbraní, když nic není.“ První skladba vyvrcholí a vzápětí se prolne do dvojky – Bratr a smrt. Motiv se rozvíjí, řeka rozvodňuje, pohupování davu je intenzivnější, riffy se proplétají se screamem a vším prostupuje hutná baskytara. Zalituju, že jsem si jí na albu nevšímala mnohem víc. V pauze mezi koncerty jsem neodolala a zašla se optat, zda je pravda, že Drom mají nového kytaristu, a jestli to znamená, že budou hrát jen věci z nového alba. „Ne, máme připravenou i jednu starší věc.“ A její čas zrovna přišel. Disharmonické hluboké rytmy naplnily sál a začaly se prolínat s jemně znetvořenými ozvěnami sebe samých. Byla to Private Snowball, předposlední kousek z alba I z roku 2011 s až nezvykle čistým vokálem a veselým chaosem v závěru.

„Děkujeme. A teď si dáme jednu krásnou čtrnáctiminutovou záležitost,“ uvedl Charlie lakonicky závěrečnou skladbu a já si řekla, teď mi ten Hrob z ledu a kamení musíte zahrát, to prostě nejde, abyste to nezahráli! Už jsem mluvila o tom srdíčku? A pak to postupně začalo, zvuková mlha zhoustla a ozvaly se úvodní vybrnkávané tóny, ten první byl dokonale vybroušený, druhý trošku ujel, třetí už zase nabyl jistoty a pak už bylo všechno nevýslovně dobře. „Rudý je hrob z ledu a kamení, bratr bratra vraždí, nezmění,“ křičí s vypětím sil a udeří se pěstí dvakrát do hlavy. Lidi v publiku jsou nadšeni a hází dredama. Dřepnu si na zem těsně před pódium a pozoruju kluky z jiné perspektivy. Zatímco postupně zklidňují zjitřenou kompozici, jejich tóny se ztrácejí v mrazivé dálce, pomalu pokládají kytary na zem a klečí jen pár centimetrů ode mě, vlasy se jim zaplétají do strun a ozvěna pomalu utichá. Je konec a světlo zhasíná. Ale modré vlny v hlavě budou rezonovat ještě dlouhé hodiny. Jako ekvivalent půlnočního moře.