Dropkick Murphys: Bostonské pití whisky

10. ročník Mighty Sounds má svýho headlinera a neni jim nikdo jinej než nepřemožitelný králové celtic punku Dropkick Murphys. Vedoucí pozice v celosvětovym punkrockovym žebříčku je stejně nezpochybnitelná jako fakt, že v jejich žilách koluje irská krev drsnejch přistěhovalců, který po generace vyrůstaj a žijou v Bostonu – domovským přístavu Dropkick Murphys.

Dalo by se téměř s jistotou předpokládat, že všichni z vás, kdo čtete tyhle řádky, jste někdy v minulosti s Dropkick Murphys už do kontaktu přišli. Možná patříte k tý šťastný cca tisícovce lidí, která se dostala na historicky první (a zatim poslední) koncert Dropkick Murphys v Čechách. Nejedno srdíčko zaplesá při vzpomínce na totálně vyprodanej a po strop narvanej pražskej klub Roxy plnej zpocenejch půltěláčů, který s hubama vod ucha k uchu sborově hulákali všechny refrény od začátku do konce koncertu a při návratu domu zažívali pestrobarevný příhody spojený s totálně durch propocenejma hadrama od hlav k patám. A ostatní, kdo koncert nezažili, určitě viděli nejedno video anebo maj doma aspoň jednu desku. Nebo tričko. To je jedno. Podstatný je to, že výrazy jako „ikony“, „legendy“ nebo „průkopníci“ jsou v případě Dropkick Murphys naprosto vhodný a seděj jak prdel na hrnec.

Dropkick Murphys jsou z Bostonu, hlavního města americkýho státu Massachusetts. Boston patří mezi „centra“ americký hardcore/punkový scény stejně jako New York nebo Kalifornie, v mnoha směrech se od svejch „sesterskejch měst“ však liší. V přeheclym New Yorku má v hardcoru hlavní slovo právo ulice a v punku čuchání lepidla v kanálech, v happy Kalifornii zas jde hlavně o pivka s kámošema, skejtování a všeobecnej chill, ať už na Venice Beach nebo v LA. Boston je jinej. Je to starej přístav v Nový Anglii, na severovýchodnim pobřeží USA, kterej od svýho založení hrál významnou roli v historii a bouřlivym formování Novýho světa. Drtivou většinu obyvatel tvoří potomci přistěhovalců ze zemí Britskýho království – kromě Angličanů v hojný míře i Skotové a Irové. No, a když neopomenem ani to, jaký jsou v Bostonu podnební podmínky (vzhledem k jeho zeměpisný poloze), je víc než jasný, že to neni místo pro žádný přizdisráče a že se tam život s nikym nemazlí. To všecko dohromady může za to, že Dropkick Murphys je sebranka chlapíků, který vyrostli mezi přístavníma dělníkama, prošli si drsnou školou bostonskejch ulic, šrámů a monoklů nasbírali za svý životy nepočítaně a začali hrát celtic punk.

Tenhle punkrockovej „subžánr“ netřeba dlouze popisovat, nicméně pro sichr – celtic punk aktivně odkazuje na irsko/skotský tradice a kulturu. Kapely maj v sestavách hráče na tradiční nástroje, jako jsou dudy, píšťalky, mandolíny atd., tu a tam je nějakej člen navlečenej v kiltu a téměř všechny celtic pankáče navíc spojuje velmi vřelý vztah k pivu a alkoholu celkově (proto bylo a je pro většinu z nich snazší sehnat koncert za cesťák než za otevřenej účet na baru, kterej mnohdy několikanásobně převyšoval náklady na cestu). Hudebně se jedná o punk rock, svižnej, melodickej a uřvanej, halekání v refrénech činí všem zúčastněným velkou radost, která přímo úměrně roste se spolykanejma pintama (ideálně) Guinesse. Každej posluchač si dřív nebo pozdějc začne jakoby mimoděk podupávat nohou a na bradě mu začne rašit zrzavý strniště. Po chvilce (= po pár pivech) pocejtí neodolatelný volání poslat do žaludku (aspoň) jednoho panáka irský nebo skotský whisky a jakmile ho vyslyší, začne se zamračeně rozhlížet po lidech kolem a přes zuby tu a tam procedí „yer lookin‘ t’me, matey?“ (Omlouvám se za genderovou nekorektnost – účinky celtic punku na zástupkyně něžného pohlaví nebyly dosud dostatečně prostudovány a zaznamenány.) Naposled nutno zmínit, že by každá správná celtic punková kapela měla mít v sestavě alespoň jednoho člena jménem Sean, Ken nebo Jamie a s příjmením začínajícím na „Mc“ nebo „O‘“.

Kapelu založil v roce 1996 Ken Casey (basák, zpěvák, jedinej zakládající člen, kterej hraje od kapelních začátků dodnes, a patrně taky největší bourák z Dropkick Murphys) a Mike McColgan (kterej po pár letech z kapely odešel dělat hasiče na plnej úvazek a následně založil kapelu Street Dogs), to ví skoro každej. Ale kde se vzalo jméno Dropkick Murphys, to už tak všeobecně známý neni. Ve čtyřicátejch letech 20. století žil v Americe jakýsi John E. „Dropkick“ Murphy. Byl to vystudovanej doktor, majitel sanatoria a – světe div se – profesionální zápasník. Pan Murphy založil sanatorium pro alkoholiky, pravděpodobně první svýho druhu v Americe. A jak už to tak bývá, ústav nebyl znám pod svým oficiálním jménem Bellow Farms Sanatorium, ale jako „Dropkick Murphy’s“. No, a když tuhle historku mladej Ken Casey uslyšel, hned měl jasno. To byl, panečku, tak dobrej název pro kapelu, že stálo za to ji založit. A Dropkick Murphys byli na světě.

Za téměř dvacet let fungování a neúnavnýho koncertování, vydávání desek, chlastání piva a fackování se s kumpánama z kapely (oblíbená to kratochvíle na monotónních turné, ve které vyniká hlavně zpěvák s bubeníkem) si Dropkick Murphys poctivou prací a plnym nasazenim vybudovali neotřesitelnou pozici na punkrockovym nebi. Kapela prošla několika personálníma obměnama (nejvýraznější byla zmíněná rošáda původního zpěváka Mikea McColgana, kterýho v roce 1998 nahradil Al Barr z kapely The Bruisers), vydala spoustu desek, jejich songy se staly hymnama nejen pro punx a working class kids, ale i pro bostonský hokejový a fotbalový týmy. Kromě toho zazněla jejich hudba v mnoha filmech (nedávno např. ve Zpátky do ringu, kde se mydlí Stallone s De Nirem v rolích stárnoucích americkejch boxerů), spolupracovali s všemožnejma velikánama hudební scény včetně Bruce Springsteena... Kromě toho všeho jsou Dropkick Murphys správný bostonský patrioti (ve zdravý míře) a na svý město nedaj dopustit. Za zmínku stojí jejich angažovanost po nedávnym bombovym průseru při bostonskym maratonu – Dropkick Murphys udělali sérii benefičních koncertů, nechali vyrobit speciální merch a 100% výdělku šlo na podporu lidí postiženejch útokama. Soustrast a lítost projevil celej svět, Dropkick Murphys ale míň kecali, víc činili. A to, že v politice vědí, na jaký straně barikády stojej, prokázal (a jednou pro vždy tim zavřel hubu všem chytrákům, který se snažili na Dropkick Murphys házet podobnou špínu) basák Ken Casey při koncertě v New Yorku, kdy poslal k zemi uprostřed songu týpka, co vylez na pódium a – nebožák – začal hajlovat. Kdo neviděl, hurá na YouTube! A k tomu všemu to jsou pořádný holomci, co uměj udělat bordel. A dělaj ho rádi. Podtrženo sečteno, 10. ročník Mighty Sounds má svýho headlinera a my se máme na co těšit.

P.S.: Doporučuju všem shlídnout DVD „dokument“ On the road with Dropkick Murphys, kterej vyšel v roce 2007 u Epitaphu. Upřímně – jeden z nejlepších kapelních „dokumentů“, co jsem kdy viděl.