David Čajčík | Články / Reporty | 15.06.2013
Elekce má být výběr toho nejlepšího na české klubové elektronické scéně. Motivace? Nic podobného neexistuje. Stovky rockových a metalových festivalů, techno party, dubstepy, d’n’b, všechno má své akce, ale jít do MeetFactory a poslechnout si za dva dny nějakých čtyřicet elektro umělců? Nemožné. Do včerejška.
Na hlavní scéně se začalo alternativně: promítáním němého filmu Grandma’s Boy z roku 1922. U grotesek z té doby jsem zvyklý spíše na klavírní swingující doprovod, ne na pulzující elektro s kontrabasem, které v nejvtipnějších scénách akorát přidává na naléhavosti. Dikolson. Z filmu se stane něco úplně jiného.
Mezitím se na venkovní stagi, což je úzký prostor mezi továrnou a magistrálou, diskutovalo na téma elektronická hudba v Čechách a do skromného panelu zasedl Šimon Holý, jeden ze zakladatelů Elekce, a Tomáš Havlen z post-hudby. Moderoval Lukáš Benda, který si dovolil na začátek mile urazit post-hudbu (Artefakty jsou zklamáním roku a s post-hudbou to jde z kopce, nenaděláš nic) a celou diskuzi táhl hlavně on. Ale dozvěděli jsme se kupříkladu, že na TY DVĚ skupiny, co v programu chybí, organizátoři nezapomněli, jen už to prostě nešlo. Jaké? MidiLidi a Kazety přece.
Dignity Dope – zbrusu nový projekt. Daydream Nation + Bit Band = Crystal Castles po česku. Tomuto přirovnání se nešlo ubránit. Krásný zefektovaný hlas zpěvačky Alice, ehm Viktorie, a k tomu extrovertní tanečky (srov. PZH). Na pozadí podivné černobílé krychloidy, sítě čar dávaly vzniknout dalším a dalším útvarům, stejně jako hudba – výbušná směs toho, co domovské kapely tvoří. Game boy, noise a tanec. Checkujte Different Gravity Field, Different Falling Speed.
One-woman laptop band Electrica Lady hodně zpomalila a svým těžce definovatelným elektrem převzala štafetu ženského zpěvu, která dále putovala k Piči z Hoven. Na nich je fascinující, že každý použije tak sedmdesát centimetrů čtverečních pódia pro skromné pohupování bez komunikace s ostatními, ale výsledek je introvertně kompaktní. Od taneční Planety Strachu po industriální slovenskou hymnu nebylo pochyb, že PZH jsou nevyřčený headliner. Paní s Igelitkou dominovala celému vystoupení hutnými beaty a všem zůstaly jen čtyři slova na rtech: Nestrkej hlavu do igelitky.
I Love 69 Popgeju. Legíny, absurdní vizualizace, ještě absurdnější tanečky a náladou hodně punk. Jen bez kytar. My to cejtíme! Po téhle dávce tanečního šílenství nešlo odolat fenoménu silent disca. A protože silent disco je zvláštní samo o sobě, tak byla nejlepší volba Planeta Nova DJs. Kdo je nezná, tomu stačí ocitovat větu z jejich banneru: We play 90’ music only. Největší hity od I Like to Move It až po znělku z Beverly Hills 90210 (!!!). Planeta Nova DJs si na nic nehrají a podle počtu modrých světýlek, které značily, že si lidé pustili do sluchátek právě je, to vypadalo, že na jejich retro hru přistoupili všichni.
Na konec jsem ještě stihl Dirty Picnic. Ti působili z celého večera nejvíc jako kapela (možná to bylo i tou kytarou) a jejich zasněný synth pop byl nádherným rozloučením s prvním dnem. Dnes znovu, doražte, kdo ještě můžete.
Elekce festival
14. 6. 2013, MeetFactory, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.