Shaqualyck | Články / Reporty | 27.08.2013
Ten, kdo před lety rádoby vtipně zahlásil, že „Brno je poslední zajímavá zatáčka před Vídní“, zjevně nikdy nebyl v Mikulově, malebné to baště vinařů a cykloturistů, která každoročně koncem srpna ožívá Eurotrialogem, populárním „festivalem nepopulární hudby“, který měl tuze rád Filip Topol. Ten, jak známo z četného množství podlézavě adoračních nekrologů, nedávno zemřel, pročež se zdejší organizátoři rozhodli zasvětit letošní ročník právě jemu.
Festival zahájila milá vernisáž fotek Karla Šustera, jejichž protagonistou nebyl nikdo jiný než předčasně zesnulý Psí voják. Místo konání? Galerie Konvent v těsném sousedství Dietrichsteinské hrobky, kde mistr nechával rok co rok rozeznít píšťaly tamních varhan. Mluvené slovo s neskrývaným dojetím hovořícího manažera Psích vojáků Romka Hanzlíka nádavkem doplnil maximálně sympatický vokální oktet Miniminy. Sedmi děvčatům v kloboucích a šatečkách pastelových barev příkladně basoval pačesatý hipster a společně pak přes hlasivky míchali Čechomory, White Stripes i znělku z reklamy na Windows 8. Pak už ale honem proběhnout pohádkové náměstí a vzhůru do městského amfiteátru, kde už se pilně zvučí. Ladě to měli z Opavy přes celou Moravu a jejich sveřepé melancholii by daleko lépe slušela klubová noc než prosluněný open air. I tak bylo jejich vystoupení stylovým otvírákem, kterému vévodil mocný chraplák obstojně zhubnuvšího Michala Kubesy. Miluju, jak se v jejich skladbách vždycky básnička recitovaná holce pod oknem přehoupne v kataklysmatickou zvukovou smršť, v níž nezaniká virtuozita jednotlivých playerů, kteří si viditelně a plnými doušky užívají vzájemnou sonickou souhru. Vypadá to, že zvěsti stran konce kapely byly naštěstí přehnané. „Tak co jim přát? Asi zdraví.“
V areálu začíná být plno. Počtu volně pobíhajících psů odpovídá množství dovádějících capartů. Rodiče z jakési podivné sounáležitosti zapíjejí se svými náctiletými potomky a jejich početnými kamarády konec prázdnin. Na čepu je sice chmelovina pivovaru Chotěboř, ale jsme na jižní Moravě a na každý druhý prázdný kelímek připadá skoro jedna celá vypitá láhev tekuté révy. Tady se s tím neserou. Roztančených bludiček a mátožných smíšků přibývá geometrickou řadou a kladenští Zrní už mají pod pódiem moc hezky rozdováděný kotýlek. Obvyklý sortiment nástrojů ozvláštňují beatbox, akordeon, flétna a kufr s příruční palicí. Dva, tři songy včetně parádního Hýkala a začíná mi to lehce splývat. Lidem je to ale jedno, paří na všechno. Zrní rozhodně nejsou žádní vyzobanci, po dovolené přijeli odpočatí a nabytou energii rozhazovali plnými hrstmi do nadšeného davu, který jim oplácel stejnou mincí. Headlineři, jak se patří. Mucha přijela s nálepkou objevu sezóny a čerstvě vydanou deskou Slovácká epopej. Bodrý uvaděč ji představil slovy „feministický punk“, své práci očividně zcela oddán. Škoda, že přízvuk nelze zprostředkovat písmem. Neslo se to jak hantecová slam poetry v nonstopu u brněnského hlaváku.
„Chlapi sú, chlapi sú kokoti!“ Jo, jo, romantika jak Brno. Skočné tempo, řízné riffy a jadrné texty. Tohle se nemůže nelíbit. Usměvavá holka za mikrákem hobluje, křičí a sbíhá k němčině i slovenštině, až jí z toho „mrdá v hlavě“. Mně taky, už teď se těším na příští koncert, more! Opravdovou divočinu v kotli rozpoutají až undergroundoví Už jsme doma, kteří s sebou přivezli i oplachtovanou kavárnu. Jejich set začíná obskurním tanečkem na notoricky známou melodii z Labutího jezera. Pánové se činí, elastické oblečky, sukýnky, na hlavách kuriózní molitanové domečky. Nadšený fanoušek se v návalu euforie a po nekompromisním zásahu ochranky dokonce pokouší o stage diving. Urputnou lopotu ukončí až rybička směrem k matičce zemi, kakofonický hukot na závěr doplňuje politické poselství odkazující jak k minulosti, tak i blížícím se předčasným volbám. Potlesk a můžeme se pomalu těšit na Čokovoko, afektovaný jakože girlpower sranda hip hop o menstruaci a toulkách přírodou s ešusem. Starší věci lepší než kousky z pořád ještě relativně nového alba Hudba, ale i tak dobrá blbina.
Vrávorající hoch se u vinného stanu dožaduje piva a zelené. Opilci, kteří se ještě drží na nohách, zvou k tanci každého, kdo jim zkříží cestu. Inu, fesťak. Dívka s obřím bublifukem dělá bubliny. Spousty bublin. No legrando grando, hlavně když dostanete plnou dávku rovnou do očí. Jinak opravdu žádný popík, žádné kolotoče ani nesmyslné letáky, jenom chlast, muzika, moře místa na parkování a čisté kamenné WeCko místo ToiToiek. Hádám, že repete je nevyhnutelné.
Musicfest Eurotrialog Mikulov 2013
23. – 24. 8. 2013, amfiteátr, Mikulov
foto © žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.