keša | Články / Reporty | 02.08.2014
Rozmary osudu zrežíroval v roce 1919 Američan Cecil B. DeMille. Do hlavní role obsadil Glorii Swanson, herečku, z níž udělala jediná scéna tohoto filmu hollywoodskou ikonu.
Snímek představuje hrdiny filmu. Kapela Zrní přizvukuje melancholicky, občas s hořkou příchutí, která povznáší těžkopádný úvod filmu. Zpěvák doplňuje delay kytaru, housle, basu a bicí éterickým vokálem beze slov. Scéna se mění a obyvatelstvo sídla vyjíždí lodí na moře. Nepozornost, útes, díra v lodi. Zrní se z melancholie dostávají do ryze rockového polohy, hudba sílí, rytmus je stále rychlejší. Kapela s plátnem v zádech sleduje film pomocí zrcadla. Záchranný člun je spuštěn, posádka zachráněna. Vlny se tříští o útes a Zrní k nim skutečně šumí. Občas doplní herecké dialogy mluveným slovem zpěváka, který někdy zavadí o pravý smysl vět, jindy si z filmu dělá žerty, improvizuje. Sál se baví, z dramatu se stává komedie, snad i fraška, ale roztomilá.
Z posádky jsou trosečníci, společenské postavení je to tam. Komorník a služka už nejsou spodina, příroda má jiné zákony. Zrní reagují na dění bezprostředně, pracují s tichem tam, kde postrádá logiku. Gradují krásnou postrockovou melodií v místě, kde trosečníci rozdělávají oheň a hádají se, naopak milostnou scénu, moment přerodu divy na obyčejnou milující holku, doprovází unylou rockovou vybrnkávačkou. Dlouhé scény kralování a lovu jsou bez nápadu a nudí. Mluvené slovo daleko více než v první polovině film uráží. Někdy vtipně, jindy trapně. Je to balanc na hraně. Návrat zpátky do děje nastává až v odbočce do Babylonu, lehce orientální motivy opět slučují obraz a zvuk. Lev se vrhne na Glorii.
Zrní nedostali snadný film. Scény byly povětšinou dlouhé a nudné, stopáž snímku se blížila dvěma hodinám, což zpěvák neopomněl ještě v jeho průběhu vtipně nahodit. Měl jsem ale pocit, že kluci viděli jen prvních třicet minut a zbytek nechali náhodě. Každý hudební doprovod je originál, tady neexistují žádná pravidla, nechť je veselohra tragédií a naopak. Improvizace nebo přesný opis? To není důležité. Jen zvuk by měl patřit ke kopii.
Rozmary osudu (hudební doprovod: Zrní)
31. 7. 2014, Kino Hvězda, Letní filmová škola, Uherské Hradiště
www.lfs.cz
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.