Film a živá hudba: Velezrada vs. Alphones

Letošní filmovku jsem si zase moc neužil. Né že by byl výběr filmů a doprovodný program slabý, ale s přibývajícími léty a posunem hodnotového žebříčku je tak nějak člověk rád, že se dostaví alespoň „na skok“. Tenhle skok byl ovšem zcela záměrně namířený na páteční projekci němého filmu Velezrada v kině Hvězda. Na počátku (rozhoupání) mi asi před týdnem přišel od kamaráda Leoše email a v něm: „Ola, toto by mohlo být zajímavé, aneb jak jste alfonza ještě neslyšeli, můžete slyšet anebo už nigdy neuslyšíte.“ No to je přece motivace ke skoku přímo náramná. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným a vyrazil do Uherského Hradiště požádat rodiče mé nastávající o ruku jejich dcery. Samotný odraz z můstku byl poněkud rozpačitý – dal jsem totiž na rady znalců a byl na Hvězdě o hodinu a půl dříve v domnění, že se tam už nevejdu. Nakonec mi patřilo jedno z nejlepších míst v kině. Pozor! Skok!

Příliš mnoho dobrých němých filmů z dvacátých let minulého století neznám. Je ale vidět, že koncept projekcí němých filmů s živou hudbou se vyvíjí a vyzrává jako dobré víno z velkopavlovické trati Nadzahrady, je kořením, které filmová veřejnost potřebovala jako vzpruhu, retroprvek, rozvolnění. A jestli bude většina snímků s živým doprovodem jako ten páteční na Hvězdě, budou to mít kritici zatraceně těžké.

Minimalistický začátek dvou střídajících se bubnů v tercii napovídá, že to mají chlapci z Alphones spočítané. Náhoda (ačkoliv neexistuje) totiž hraje v případě jejich doprovodu vskutku až tu terciální roli. Film Velezrada z roku 1929 jako by s neomylnou přesností odhaloval situaci ve světě blízké budoucnosti. Se stejnou neomylnou přesností ho doplňuje duo bicí a baskytara, které velmi citlivě proplouvá mým volným pádem po odrazu. Alphones si hrajé s obrazy budoucnosti s jemností i razancí, vždy tak, jak se zrovna sluší. Jednotlivé situace, ve kterých britský režisér Maurice Elvey předpovídá terorismus, válku dvou velkých mocností, spojené evropské národy, videotelefony, tunel přes kanál La Manche a další pravdy, jichž jsme dnes svědky, pečlivě zváží a vyplní takovou zvukovou vrstvou, že to vypadá, jako by tam byla odjakživa.

Zhruba pět různých motivů, které dvojice vždy podle aktuální filmové nálady rozvine v typizované téma, jsou nosnou kostrou hudební linky. Když jde o lásku (toto téma je ve Velezradě mocnou zbraní a kontrastní odpovědí k tématu lidské blbosti), doprovod je zvukomalebný, samply uhlazené, přívětivé, loopy a clustry melodické a bicí jemné. Když padají bomby a člověk vnímá celou tíhu civilizační choroby zvané válka, jsou Alphones krutí. Drtí bubínky, struny i blány a vrství promyšlené matematické vzorce horizontálně i vertikálně. Ve chvíli, kdy už všeho začíná být příliš, dostaví se úsměvná vsuvka. Jako třeba v situaci, kdy se ve filmu poprvé objeví tzv. radiofon (videohovor). Pro zvukovou stopu k vytáčení hovoru, který je ztvárněn točením knoflíky na stole, použili Alphones zvuk z vytáčení hovoru přes Skype. Ze střetu sci-fi myšlenky z počátku minulého století a reality člověka zamrazí.

Tvrdá konfrontace dobra a zla, zastoupená „mírovou ligou PAX“ a „atlantskými darebáky a vojáky spojených evropských národů“ vytváří prostor pro silné prožitky, umocněné sugestivní hudbou. Věta typu: „Když zabiješ minutu před půlnocí, jsi vrah; když minutu po půlnoci, jsi hrdina,“ derivuje esenci nesmyslnosti zabíjení. V hudbě se tak jistě předat tuto informaci nedaří, ale Alphones to zkouší všemi prostředky, které mají. Pracují i s tichem, pauzami a stopkami, což je mocné výrazivo. Při konečném zúčtování u soudu, kde je spravedlnost poněkud bezzubá, se projevuje režisérovo vizionářství znovu – předpověděl polygraf (detektor lži), když v záběru obžalovanému při soudním líčení sekundant zaznamenává změny v krevním tlaku a pulsu. I při grande finale Alphones nenudí a tenzi soudního rozhodnutí taví do zvuků a tónů dosti důrazně.

Poslední hrábnutí a rozmáchnutí paličkou před dopadem. Konec volného pádu prožívám jako třesk a s nápisem The End na plátně se loučím s pocitem parádního zážitku. Vzhledem ke standing ovations nejsem sám. Na podobnou trachtaci někdy v blízké budoucnosti rozhodně znovu rád zaskočím…