Filmové Hradiště 2020: Filmovka bude!

“Nic není, všechno zrušili. Všechno, Slovácké slavnosti vína a všechno ostatní taky, zůstala jenom Filmovka,“ postěžoval si s výrazem stejně útrpným jako potutelným prodavač kebabu pár kroků od náměstí. Chtěl udržet konverzaci a jiné téma bysme našli jen těžko, ale donutilo mě to uvědomit si, že konání Filmovky není vůbec samozřejmé a vlastně si snad ani nevybavím jinou akci této velikosti, kterou by pořadatelé neodpískali. “Četla jsem, že lidí je tu nakonec přibližně stejně jako vždycky, jen váhali s nákupem akreditace na poslední chvíli. K tomu se trochu osekal program, tak je někdy ještě těžší dostat se do sálu,“ vypráví kamarádka, kterou jsem náhodou potkal ve Slováckém divadle, jak si se skleničkou vína v ruce prohlíží doprovodnou výstavu. Na atmosféře se však letošní zvláštní situace nijak nepodepsala a kromě absence letního kina na náměstí nemám pocit, že by něco bylo jinak. Všechna čest pořadatelům!

Jediné opatření, které poznáte, je nutnost nosit roušku v sále s obsazeností nad sto lidí. Přál bych vám zažít kolektivní atmosféru, když si po příchodu sto prvního návštěvníka musí všichni zakrýt nos a ústa. Včera nás přitom na půlnočním filmu bylo přesně sto dva. Nemám problém s tím pravidla akceptovat, ale pocitu absurdity se člověk ubrání jen těžko. Jedeme dál.

Cesta autem z Prahy trvá rekordních pět a půl hodiny. Z větší části proto, že potkáme několik kolon a jen posbírat partu a dostat se ven z města trvá více než hodinu. Z menší části kvůli důslednému dodržování pitného režimu. Po tradičních a vlastně úsměvných zmatcích při ubytování vyrážíme zkontrolovat, jestli jsou i další festivalové jistoty na svém místě. A jsou: Mír je obsypaný lidmi jako kravský ohon mouchami, stánek Jarošovského pivovaru stojí na svém místě, stejně jako všechny ostatní stánky. Na několik následujících dní to nebudou jen místa orientační, ale také takřka poutní, když si k nim jako k majákům místních festivalových opěrných bodů buduji emocionální vztah.

Z neznámého důvodu – na přání kolegy Smrčiny – začínáme snímkem Bourák, který dle dosavadních ohlasů ukazuje především to, jak moc ráda se česká kinematografie zahrabává ve vlastním bahně. Proboha, proč má někdo potřebu točit další film s Trojanem a Macháčkem v silně stylizovaných rolích? Navíc když k tomu v tomto filmovém manifestu bezradnosti přistupuje ještě stylizace výtvarná, která působí jako středoškolské cvičení na téma vizuální efekty? Úprk je nevyhnutelný. Konkrétně úprk na půlnoční projekci vybraných snímků béčkové kinematografie. Jet Li a Morgan Freeman ve filmu Utržený ze řetězu, excelentní akční scény a děj, který je od začátku průhledný jako voda nedalekých ostrožských jezer. Luc Besson si vždy potrpěl na kýč a pro mě se z filmu stává čekání na další bitku. Ve dvě ráno toho stejně o moc víc nezvládám.

Sobotu jsme započali mistrem Wajdou v devět ráno, tedy Veselkou. Divadelní inscenace mně často neosloví, toto bylo jiné. Vždy, když se ozve polský jazyk, stává se ze mě někdo jiný, z Michala Smrčiny je Lech Biedronka, jde o rituál. A tak jsem tuto hořkou epopej o polském národovectví pochopil docela dobře. Jsme na Slovácku, vidím paralely, nezlobte se. Každodennost polského venkova je nabourána festivitou, kterou představuje právě událost svatby. Intelektuálové, sedláci, archetypy, vampýři a nevěst(k)y. Finální kocovina není rozhřešením, z očistce se nejde umýt.

fotogalerie z festivalu najdete tady i tu

Slunce žhne a rozpaluje město do ruda, horké kvádry vzduchu visí nad městem a jen výjimečně je rozřízne lehký vánek. Utíkáme z města, ale o tom, kde je nejlepší voda, kde největší langoš a nejpříjemnější nádražka si povíme příště. Zmíním jen, že všechny superlativy mají společného jmenovatele. Další v pořadí je doplňování bílých míst na osobní mapě filmové kinematografie. Ostatně filmové festivaly jsou pro mě vždy o doplňování i objevování. Rád mám obě tváře. Jelikož je hostem filmovky scenárista a prozaik Vladimír Körner, tak se lze jen těžko vyhnout jeho filmovým spolupracím s Františkem Vláčilem, v tomto případě snímku Údolí včel. Období dvanáctého století je pro mě pořád období temna a film, který byl ve své době označován za příliš negativní, s tímto dojmem do značné míry souzní. Vidět v hlavních rolích Čepka a Kačera je argument, kterým si pro sebe obhájím cokoli. V následné diskuzi Körner odpovídá s nadhledem stáří o práci, kterou dělal před více než půl stoletím. Občas se zdá, že odpověď se od otázky vzdálí dále, než by měla, ale přesně v ten moment se vrátí zpátky, jen z druhé strany.

Pán měl co říci, nejvíce by však srdci prospěl Konibar. Je ještě v koňském výseku život? Já myslím, že ne. Vedle se možná nachází nová vinárna, názory na její víno se po degustaci různí. Na druhou stranu jde o strategický bod poblíž Slováckého divadla. Jsme fanoušci půlnočních projekcí. Název Cesta domů zní lákavě, realita je však tvrdá. Svébytná road movie nás situuje na Krym a jeho okolí, místo, které poslední dobou nevyhrává hitparády letovisek. Otec jede pohřbít syna do hlíny, kde spočívají jeho předci. Vzhledem k historii a právnímu postavení krymských Tatarů, jejichž osud film zpracovává, jde o úkol, který se nemůže zdařit.