Fronty na lásku (Pohoda Festival 2022)

První den byl veskrze patetický. A k mému překvapení za to mohl jen pramálo Nick Cave, který vystřihl rockovější set, kde až na výjimku O’Children v podstatě nedošlo na balady. Tvůrcem vzpomínkové nálady byl Miro Žbirka. Zahájení festivalu Pohoda totiž patřilo spojení Midi Lidí a hostů, kteří společně představili skladby ze tří Žbirkových alb: Nemoderný chalan, Chlapec z ulice a Zlomky poznania. A byl to prý právě Žbirka, který byl z toho nápadu údajně nadšený, byl to on, kdo měl koncert odzpívat a kdo navrhnul účast Laca Lučeniče. Jenže pocta „slovenskému Paulu McCartneymu“, jak interpreta zkoušel popsat Kaščák zahraničnímu publiku, ve mně budila rozpaky. Rozpracování hitů do taneční elektroniky bylo originální, přítomnost Lučeniče, Kaščáka a Žbirkova syna Davida (budujícího sólovou kariéru pod nickem Sunbrella) na pódiu měla své kouzlo, ale projekt účel nesplnil. Petr Marek popové písně zpívat neumí. Plochým a lehce humorizujícím zpěvem z písní odejmul váhu a jímavost a jindy funkční hopkání tady nedávalo smysl.

To s další slávou to dopadlo o poznání lépe. Tanečně-poslechový večer s názvem Pohoda 25 v jednom z velkých stanů sestával z 25 tracků připomínajících čtvrtstoletí dobrých lineupů. Vybíral realizační tým, a že bylo z čeho - Justice, Basement Jaxx, BomFunk MCs, Chemical Brothers, M.I.A., Moby… Pouštěl se také Nick Cave, který byl na Pohodě potřetí, nebo Milan Lasica, kterému byl věnovaný nedělní tribute. Parta organizátorů mohla při tanci vypustit duši, včetně zakladatele a ředitele festivalu, který měl 4. července kulatiny. Ke gratulantům blahopřejícím ve zdařilém festivalovém deníku patřili i kolega Petr Fiala, Jana Kirschner, David Koller nebo bývalá a také současná hlava Slovenské republiky. Všechno nejlepší, Mišo!

NESNADNÁ RÁNA

Pátek začal rozporuplně. Byl krásný den, skvělé počasí, ale v notifikačkách přistála smutná zpráva. Hned čtyři kapely nakonec nevystoupí, mezi nimi Black Pumas. Ideální moment jít s ponurou náladou na Dystopic Requiem Quartet. Uvedli dílo Miroslava Tótha, inspirované ikonickou kvartetovou skladbou Black Angels od Georga Crumba. V katalogu psali, že se Crumb snažil prostřednictvím této práce vypořádat s frustrací z Vietnamské války, Tóth si do ní promítl nedořešenou poválečnou národní minulosti, kterou známe i my např. ze Sudet. Téměř hodinovou skladbu uvedl hlas pár krátkými větami v úvodu - pochod smrti, střelba souseda do zad… Okamžitě se mi vybavily hrůzy z filmu Krajinu ve stínu nebo z knihy Životice od Karin Lednické. A drásavost skladby jen rostla, i díky spojení s elektronickou vrstvou ruchů, hluků a masivního nervního drnčení. Jak vyšlo po koncertě najevo, vytvářel je na místě právě Tóth. Někdy ztichl, jindy šel do hlasitosti zážehových motorů, přestože by brutální hra kvarteta na pódiu stačila.

S disharmonií, rozervaností a současně ohromnou virtuozitou předkládalo věty kompozice, v nichž programově ožívaly obrazy utrpení, nespravedlnosti a smutečních obřadů. Českému houslistovi Davidu Danelovi průběžně praskaly žíně na smyčci. Po ovacích vestoje a navzdory očividnému vyčerpání svolil Tóth pokračovat - 26. února 2022 napsal krátkou suitu o válečném vpádu na Ukrajinu, představili tedy i tu. Lze ji najít na Spotify, ale bude vám pak ouzko.

PŘÍLIŠNÁ OČEKÁVÁNÍ

Do svých TOP 5 jsem nečekaně zvolila popovky. Tipovala jsem se na Liraz a The Comet Is Coming, ovšem oba koncerty měly své velké ale. Komety byly velmi zvláštně nazvučené, což znamenalo, že se jejich jazzová avantgarda slila do jedné velké hlukové koule. Neartikulovaná směsice výbušných beatů a saxofonů připomínala materiál z desky jen vzdáleně. Chvíli se pohybovali na hranici techna, zašli až do vod psytrance, přičemž hravě překročili decibelové limity jakéhokoli jazzového vystoupení, až z toho byl space rock. Jestli je to nová tendence kapely, ukáže deska, kterou slíbili vydat v řádech měsíců.

Liraz měla zvuk výrazně lepší. Stejně jako entrée. Přitančila jako královna tisíce a jedné noci, v krajkovém, celoprůhledném overalu s třpytivým závojem, ztělesňovala veškerou možnou krásu moderního orientu. Po pár skladbách ale hitmakerka odhalila také svou slabinu - dynamiku. Ať kapela hrála jakkoli, izraelská hvězda vyprávěla stejnou technikou. Všechny významné a obdivuhodné aspekty její kariéry, o kterých psal kolega Jiří Moravčík, se mi snad pro mou neschopnost porozumět jazyku, feministickému odkazu či vykořenění z důvodu národnostních konfliktů, nepodařilo docenit.

POP VZHŮRU A VPŘED

Metronomy předvedli, jak se šplhá na popový Olymp. Co na desce neuvidíte a neuslyšíte je právě to, co je dokáže odlišit od jiných. Retro světelné disko, komunikace kapely dovnitř i ven, svéráz jednotlivých osobností. Zábavový repertoár získal na plasticitě - ostrá basa, nerdovské klávesy, inťošský frontman, okouzlující, bez přestání se usmívající bubenice... Všechno vynikalo a působilo tak akorát secvičeně. A když už vkročili na území kýče, pak s nadhledem. A my beztak měli příliš starostí s tanečními kreacemi, než abychom si všimli.

Podobně osvědčený recept znají Australané The Greatest Hits. Pohodě je doporučil festivalovým publikem milovaný Donny Benét a jak je jejich hudba prostinká, tak je milá. Tři ingredience, spousta muziky. Podklady zní, jako byste si pustili automatické přehrávání na starém casiu, melodii přečtete po prvních tónech, trochu to připomíná čerstvě umotanou cukrovou vatu. Jenže nic lepšího do walkmana cestou na zmrzku nenajdete.

VRCHOLY

Mezi nejsilnější okamžiky celého festivalu patřilo zcela nevyhnutelně vystoupení Luhansk Philharmonic v sobotní poledne. Pravidelně se v tento čas odehrávají koncerty oslavující svobodu. Tentokrát se vzdával hold těm, kteří za svobodu bojují, někteří nasazením vlastních životů, v případě filharmoniků kulturní diplomacii a silou svobodného ducha. Michal Kaščák uvítal kromě ředitele filharmoniků také promotéra kyjevského festivalu Atlas Weekend, Vlada Jaremčuka. Jsou přátelé a vždycky si mysleli, že se navzájem na festivalu nepotkají, neb se termínově kryjí. Jaremčuka tu teď ale stál a nás mrazilo. Slova se ujala také umělkyně a válečná veteránka z Donbasu, Anastasia Ševčenko alias Stasik. Teď pracuje jako lékařská pracovnice na frontě a upřímně přiznala, že neví, jestli se bude schopna k hudbě vrátit. Protože „hudba v nás je ohromně křehká. Ale filharmonici ji mají hluboko v sobě a v nich přežije, bude znít”.

Desítky nastoupených muzikantů přišly o svůj domov a scénu již podruhé, prve v roce 2014. Dnes jsou usídlení ve Lvově, o to obdivuhodnější byla velkolepost a neúprosná krása programu, kterým dokázali dojmout hlediště před hlavním podiem. Pozadí tvořila projekce prací slovenských výtvarníků. Více než 50 pláten, sekvencí a grafik mělo jediné zadání - vyjádřit se k ruské válečné invazi. Nešlo se ubránit slzám. Kaščák popřál Jaremčukovi, aby se příští rok na Pohodě už nepotkali, protože bude mít zase plno práce s festivalem. Dej Bože.

fotogalerie z každého festivalového dne najdete tady

Stejné hlediště o pár hodin později uhranula Lianna de Havas, soulová zpěvačka, která vzbuzuje lásku a nic než lásku. Oduševnělost z ní vyzařuje dřív, než se vůbec postaví k mikrofonu, za zvuků kapely začne svítit. Netušila jsem, že její vystoupení v rámci NPR Music Tiny Desk Concert je jedno z nejsledovanějších, sama později pár desítek zhlédnutí přidám. Překrásná barva hlasu, práce s tichem a intimitou, unikátní feelingy, způsob, jakým se mazlí s refrénovou repeticí, třeba v Seven Times: „All night and day, I cry and pray, all night and day.” Mám různé teorie, jak určit dobrý koncert - třeba když i ti nejupovídanější utichnou a začnou poslouchat, když vy sami nevěříte, že utekla hodina nebo víc, případně když si po jediném poslechu pamatujete kytarové vyhrávky, části melodií i texty. Tady to byl all in.

OSTRŮVEK POZITIVNÍ DEVIACE

S klidným srdcem mohu říci, že Pohoda se nemění. Pravda, roste, počet scén pro mne dosáhl pomyslného maxima. A přibývá atrakcí, vedle ruského kola ukrajinský traktor, stage na opravdovém letištním radaru nebo impozantní, obří vizuální objekt Sphéra Juraje Gábora. Ovšem to hlavní, co jí definuje, tedy atmosféra, zůstává stejná. Vize protkaná slušností, vřelostí a lidskostí jako by se stávala součástí genia loci. Když do někoho strčíte, omluví se vám. Vynikající máslové panini nebo sojové latté vyjdou levněji než v centru Ostravy. A dostanete ho do zálohovaného kelímku, důsledně se třídí. V areálu je dostatek pitné vody a pořádek, dobrovolníci jsou laskaví i poslední den festivalu. A nejdelší fronta není ta na sprchy, toalety nebo pivo, ale na besedu s prezidentkou Čaputovou. Vidím to minimálně na dalších 25 ročníků.