Fullface: Černobílá magie s Munroe

S Janem Kunzem, dramaturgem opavského Artu a frontmanem dobře pálící formace Kofe-In o jeho novém projektu Munroe. O session v lesích a horách, jesenickém voodoo, o kytarovém hrdinství Jacka Whitea, českých textech i o tom, zda někoho dneska vůbec zajímá začínající, nová kapela.

Kde se vzal nápad na Munroe? Šlo o umělecký přetlak, který musel jít ven a nedal se realizovat v rámci Kofe-In?
Těch impulzů pro založení Munroe bylo víc. Tvůrčí přetlak hraje samozřejmě zásadní roli. Současně jsme chtěli vyzkoušet zase něco nového a jinak než ostatní. Je to návrat ke kořenům rockového písničkářství v té nejsyrovější podobě. Se spoluhráčem Vladimírem jsme si padli do noty už dávno, bylo jen otázkou času, kdy spolu něco uděláme, máme hodně podobný přístup k hudbě a umění vůbec.

Co všechno vyjadřuje ten název?
V názvu Munroe se skrývá několik významových rovin, od nejmenší planetky naší sluneční soustavy přes Marilyn Monroe až po vůdce amerického motorkářského klanu. A to není zdaleka všechno.

V textu, který nový projekt doprovází, se píše, že k Munroe pasuje „syrovost odkazující k Jarmuschově filmu Dead Man“. Čím tě film tolik bere?
Sílu Dead Mana vidíme v tom, že to není jenom film, má přesah a o to samé se snažíme i s Munroe. Hlavní postava William Blake je stejně jako my tak trochu desperát. Film je točený na klasický filmový materiál a i my jsme při natáčení používali staré kytary Hofner, bicí smyčky jsou nahrány na staré bubny Gretch, hodně jsme si hráli s páskovým echem, snímali to starými mikrofony. Vladimír navíc doteď fotí na klasický kinofilm a 16mm celuloidy určitě použijeme i v dalších klipech. Kašleme na to, co v téhle republice chtějí slyšet jak populárové, tak alternativci, děláme si věci po svém.

Hlásíte se k magické atmosféře lesa, šamanismu i jesenickému voodoo, což dobře dokresluje i černobílý lo-fi klip k prvnímu singlu Z čistého nebe. Co tohle všechno pro Munroe znamená?
V těchto pojmech se snoubí přesně to, kde a jak Munroe tvoříme. My jsme to ani takhle neplánovali. Jsme oba z města, ale magie lesa si nás našla sama. Prapočáteční materiál jsme začali tvořit ve studiu, následně odjeli udělat takovou menší session do hor, kde jsme přesunuli studiovou techniku, ale neměli jsme od toho žádná očekávání. Obrovským způsobem to ale posílilo naši kreativitu, začalo to mít zvuk a všechno to dostávalo větší a větší smysl. Nechceme, aby to znělo přehnaně, ale v téhle temné atmosféře se to zrodilo. Magie, šamanismus a voodoo jsou pojmy, ve které jsme začali věřit jako v prostředek tvorby.

Na Facebooku děkujete fotografovi brněnské scény Petru Hegyimu, londýnské fotografce Tereze Zelenkové a grafičce Evě Dokoupilové. To jsou zásadní osoby, které se podílely na vizuálu a image Munroe?
Jsou to především lidi, kteří nám pomohli z čirého kamarádství a strávili s námi nějaký čas. I když jsme vlastně ani všechny navržené a vyfotografované věci nepoužili, tak si nesmírně vážíme společného času a kreativity, kterou do toho vložili. Pro nás je tvůrčí proces a setkávání se lidmi to nejdůležitější. O čem jiném je život, než o potkávání s lidmi a o tom, co spolu vytvoříte? To jsou ty příběhy, které si pak člověk s sebou nese až do smrti.

Jako jeden z inspiračních zdrojů uvádíte mj. White Stripes, ale i The Dead Weather. Takže milovníci Jacka Whitea?
Pro nás je to kytarový hrdina, který si vybudoval charakteristický zvuk. Inspiruje se starým soundem a feelingem, ale reprodukuje ho moderně a temněji než staré předlohy. Působí to špinavě a lo-fi, přitom je za tím naprosto precizní práce. Jako songwriter je ale podle nás daleko silnější ve spolupráci třeba s Alison Mosshart v The Dead Weather, kde navíc bubnuje, a to riffově a dominantně.

Jak došlo ke spolupráci s Kayem Buriánkem? Věděli jste od začátku, že byste rádi, aby debutové album produkoval právě on? Kam Munroe spolupráce s ním posunula?
Kaye jsme vždycky respektovali nejen pro to, jak se Sunshine provětrali zatuchlý český hudební rybníček, ale i pro jistou nekompromisnost a názorovou rozpoznatelnost. Moc jsme nevěřili, že by do toho šel, hlavně kvůli námi používané češtině. Poslali jsme mu demo s tím, zda by nám neporadil, s kým na tom dělat. Nějakým způsobem ho to zaujalo a sám se nabídl, že by nám s tím pomohl.

Předpokládám, že vás přivedl i k Berndu Burgdorfovi, který spáchal finální mix a mastering desky.
Přesně tak. Když jsme v Jeseníkách společně spřádali plány, kam to poslat na mix, Kay se zmínil o pár zajímavých lidech, se kterýma spolupracoval, a Bernd byl samozřejmě mezi nimi. Poslali jsme mu do Los Angeles pořízenou nahrávku a on do toho šel taky. Pro nás bylo zásadní, aby na tom dělali lidi, které to baví a s nimiž si rozumíme. Což se podařilo.

Máš rozpoznatelný styl v psaní písňových textů, který aplikuješ ve své poezii i v Kofe-In. Jak je to v případě Munroe? Psali jste společně s Vladimírem? Volil jsi jinou metodu a jiná témata?
Ani v Kofe-In, ani v Munroe jsem si nikdy neuzurpoval právo na to být výhradním textařem. Pokud kdokoliv přijde se zajímavým textem, který mě obsahově baví a dobře se mi zpívá, rád mu dám prostor. Takže v obou uskupeních se najdou texty, které nemám na svědomí já, ale někdo ze spoluhráčů. Každý autor pracuje se svou poetikou. Já se spíš vždycky musím smát, když mi někdo něco textově vytkne a pak adoruje nějakou anglicky zpívající kapelu, která má shodná témata nebo dokonce podobné textové fráze. Nebo se mi stalo, že jsem použil literární fragment od respektovaného autora a někdo to odsoudil. Pochybuju, že by se to stalo, kdyby věděl, že je to od Shakespeara, Fitzgeralda nebo Ortena. Tohle je v České republice fakt velký opruz.

Sám působíš jako dramaturg opavského klubu Art. Jaká je podle tebe u nás situace ohledně začínajících kapel? Mají šanci prorazit? Zajímají se lidi o čerstvé hudební věci?
Není žádný tajemstvím, že hlad po muzice z 90. let je pryč a dostupnost zahraniční muziky na internetu slušně válcuje tuzemskou scénu. I když je kapela sebelepší, tak na ni nikdo nepřijde, když nemá zásadní mediální podporu. Na druhou stranu pořád fungují regionální „hvězdy“, na které mnohdy přijde víc lidí než na zavedené kapely. Sám věřím v to, že pokud má nějaký projekt potenciál, tak na sebe dříve nebo později pozornost stáhne. Pak už záleží na tom, jestli je to okrajovka pro pár lidí nebo kapela, která svými písněmi dokáže oslovit masy.

Na podzim se chystáte k vydání první desky, která bude obsahovat sedm songů. Jaká bude strategie? Budete postupně vydávat jednotlivé písně opatřené vizuálem samostatně a nakonec půjdete ven s uceleným souborem?
Nemáme žádnou promyšlenou strategii, ani zaplacené PR manažery, všechno řešíme postupně a bez jakéhokoliv tlačení na pilu. V nejbližší době začneme pracovat na dalším videoklipu, který by měl jít ven souběžně s vydáním desky. Když nás v průběhu procesu napadne něco lepšího, nemáme problém všechno změnit.

A co živá hraní? Neplánujete vystoupení v nějakých specifických prostředích?
Jasně, určitě budeme vyhledávat zajímavá místa i netradiční příležitosti už jen proto, že nejsme kapela klasického střihu. Máme rádi kontakt s lidmi, jsme intuitivní hráči a chceme to zúročit. Je v nás energie i psychedelie, máme rádi divoký pódiový projev a musí to ven, ve dvou to vůbec bude hodně záležet na atmosféře, zvuku, rozpoložení. Je to výzva, což k Munroe patří, a my se už nemůžeme dočkat.